Moje první cesta autem do Velké Británie. I tak by se mohlo napsat tohle zamyšlení. Musíš mít patřičnou navigaci do auta, bez ní nemůžeš jet, řekl mi rozum. Poté z cesty sešlo a za pár měsíců jsem měl jet znovu. Teď mi přišlo…
pojedeš jen tak, bez navigace. Zvládneš to.
Odevzdal jsem se.
S vnitřním klidem jsem si na A4 vypsal jen čísla dálnic, pár záchytných bodů a pohledem do mapy se ujistil, že to nebude přece problém. Do cíle je to jen 1500 km.
S klidem, papírem na sedačce a bez mapy jsem vyjel. Kromě jednoho zabloudění jsem dojel do přístaviště ve Francii, kde mi jeden mladík poradil směr na trajekt. Jen dodávám, že jsem vůbec netušil, že trajekt není mezinárodní slovo a nechápal, že mi Francouzi nerozumí.
Když to zkrátím, dojel jsem v UK do cíle po levé straně bez problémů i díky intuici, která mi dobře radila. Byl jsem jí odevzdán. Věřil jsem jí, tedy sobě.
Co tím chci říci?
Strach je vlastně maskované ego. Strach tě vždy bude odrazovat o tvých cílů a záměrů.
Lidská mysl a vědomí se v průběhu i krátkého času mění. Mysl mi přece jasně řekla. Musíš mít navigaci. Vědomí po pár měsících řeklo. Pojedeš bez navigace a zvládneš to.
Zásada zní. Uvěřit a odevzdat se svému vědomí. Zcela jsem si důvěřoval i když rozum, respektive mé ego, jasně říkalo ne. Pochopil jsem, že ego je vlastně strach. Strach z čehokoliv. Strach, který mi říkal. Nedojedeš, zabloudíš, neriskuj, nebuď blázen.
Vědomí je naopak víra. Víra v sebe, v intuici, která když se jí odevzdáš, dovede tě vždy tam, kam potřebuješ. Nejen autem.
Máte podobné zkušenosti?
Z myšlenek a prožitku sepsal: Chalupský Pavel
