A samozřejmě ráda karmuji, je fajn, že vybíráte témata, která člověka normálně často nenapadají, a tím pádem si neudělá pořádek ve vlastním úsudku. Aspoň ne tak často, jak by bylo prospěšné.

Víte nejsem si tak úplně jistá. Ono mezi vírou v intuici a strachem leží ještě opatrnost. Řekla bych to, v souvislosti s Vaší cestou, asi takto: přemýšlela bych a na jedné straně vzala v úvahu předem zkušenost, že jsem 40 roků žádnou navigaci neměla, a až na krátké zajížďky dorazila do cíle spolehlivě a včas. To je k té intuici. Ale kdyby mi šlo o život, nebo o život milované osoby, určitě by nastoupila opatrnost. Zvažovala bych, jestli mohu použít oboje - zkusit jet podle sebe, ale pro jistotu mít GPS v pohotovosti připravenou pomoci. To už je pojištění proti daleko horším důsledkům, kdyby to nevyšlo. Nějak nedokážu zcela zatratit ani jedno. Nicméně, když jde o citové vazby a vztahy k okolí, je intuice a lidské vědomí určitě to podstatné, co bych zvažovala na prvním místě. Problém bývá, že někteří lidé se vědomí a intuici vysmívají, jiní spoléhají výhradně na ní - jsou to dva extrémy, které je nutné použít jen v extrémních situacích. A to pak přijde a to, v jakých - a který. Strach člověka ovládá, tam bohužel není na výběr, a měli bychom s ním bojovat. Rozhodně ho nezaměňovat za opatrnost. Jenže je těžké je někdy rozeznat. Hranice je tenká. A často člověka nemá kdo podpořit, dokonce se dostavuje od okolí výsměch. To je pak těžký boj. Zdravím pane Chalupský.

Zdravím a děkuji za názor paní Šumová. Řekla jste to přesně. Mezi strachem a opatrností je velice tenká hranice. V mém případě ale vůbec nešlo o život. Byla to moje první takhle dlouhá cesta autem přes několik států, trajekt atd.

Navíc s ne zcela dobrým jazykovým vybavením a jel jsem sám. Zajímavé bylo pozorovat právě to, jak mě z počátku ovládal strach z té dlouhé cesty. I moji kamarádi mě zrazovali jet bez navigace a ještě sám. Jseš blázen, říkali.

Strachu, obavám, těžko to popsat, jsem v té době podlehl a navigaci sháněl. Nekoupil jsem ji, protože jsem cestu musel odložit. Během těch několika měsíců se mé vědomí tak změnilo, že jsem opravdu s vnitřním klidem přijal myšlenky - zvládneš to i bez navigace. Je to zajímavé. Nejdřív strach, potom klid. Celou cestu, která trvala skoro 20 hodin jsem si opravdu užíval. Ani syn, za kterým jsem jel, nevěřil, že jsem přijel jen tak podle papíru:))). Intuicí jsem se opravdu musel cestou řídit. Stejná byla i cesta zpět. Jak dnes píšu v dalším zamyšlení. Je potřeba čas od času dotýkat se svých vnitřních hranic. Učit se spoléhat sám na sebe a ne jen techniku:))). Hezký den přeji Chalupský Pavel