Zkusím Vám nastínit trochu jiný druh hrdinství. Jiný pohled. Pokud mě paměť neklame, tak se o něm nemluví, nepíše, ani filmy se netočí. Na tenhle druh hrdinství se zapomíná. A je to škoda, protože…
jedno z největších hrdinství je nechat v životě věci plynout. Plynout a věřit.
Věřit, že věci v mém životě jdou tím správným směrem. Jako řeka, která plyne, a věří, že teče správným směrem.
Nikdy neotočí směr proti proudu. Věří a plyne.
Z mého osobního hlediska, z určitých životních zkušeností a z mého pohledu na svět kterým si procházím, to pokládám opravdu za jedno z největších hrdinství. Krystalizuje totiž z naší víry. Víry v naší vnitřní sílu a víru, že nás náš Svět vede správným směrem, i když mnohdy budeme pochybovat a třást se strachy.
Říkám tomu odevzdání se vnitřní síle. Odevzdání se vnitřnímu hlasu. Vím, není to vůbec, ale vůbec jednoduché. Umíme naslouchat svému vnitřnímu hlasu?
Umíme nejen naslouchat, ale i s ním rozmlouvat? Umíme pěstovat a rozvíjet vnitřní sílu? Učil nás to někdo?
Co je to vlastě ta vnitřní síla? To je víra v sebe sama.
Co je to vlastně ten vnitřní hlas? To je naše intuice.
Celý život jsme vedeni k vnější orientaci. Celý život jsme vedeni k přijímání informací zvnějšku. Ten kdo jde do hlubin svého JÁ, bývá i dnes považován trochu za podivína,
Je pravdou, že se mi o tomhle zamyšlení píše celkem lehce. Jak mi myšlenky přichází, tak píšu.
Jistě, psaní je lehčí než vlastní realizace. Zdaleka nejsem tím hrdinou. Stále se utěšuji, že základem, prvním krokem, je uvědomění. Druhý krok, realizace, přijde poté. Vím, že nepřijde hned, ale je nakročeno. Toť můj pohled na hrdinství.
První krok, i když třeba malý, není nikdy jednoduchý. Ale nutný a potřebný. I malými kroky lze dojít k velkým cílům, třeba k hrdinství.
Z myšlenek o hrdinství a cestě k němu, sepsal: Chalupský Pavel
