Hranice.

Mnohovýznamové slovo. Třeba státní, krajské, okresní. Hranice města, obce, název města. Hranice vesmíru, hranice našich možností...Hm, to jsou zajímavé hranice. Jdeme na to.  

Nikdy nám nepřijde dlouhodobý sen, abychom neměli sílu jej uskutečnit.
Nikdy nám nepřijde životní úkol, abychom neměli sílu jej vyřešit.

A to jsou ty naše vnitřní hranice. Hranice, kterých je zapotřebí se nebát, co nejvíce se jim přibližovat, dotýkat, ba i překračovat. 

Cestovní pas si vystavujeme sami.

Může se nám zdát, že vidíme ploty s ostnatými dráty hlídané psy cenícími své ostré zuby. Mnozí vidíme minová pole. Stačí udělat chybný krok a…

To nejsou skutečné ploty s ostnatými dráty. To nejsou psi cenící ostré zuby. 
To nejsou skutečná minová pole. 

To je NÁŠ STRACH. 

Strach ze změny. Strach že to nezvládnu, aniž bych se pokusil. Aniž bych udělal ten krok. Může být chybný, ale také nemusí. Jen v nás klíčí semínko strachu. Co když…

No jo, ale bez toho kroku, třeba i krůčku to nezjistíme. A tak mnozí z nás raději zůstaneme tam kde jsme. Vždyť je tu dobře že? Známe to, nic nemusíme řešit, klídek pohoda. 

Tak ustrneme, stagnujeme, zkameníme. I to je cesta. Cesta, která je obehnána neproniknutelným opravdovým ostnatým drátem, psy s ostrými zuby a minovým polem.

To jsme si vytvořili MY SAMI. Naše představy jsme zhmotnily.

Sami jsme zahodili svůj cestovní pas a vyměnili svobodu za nesvobodu.
Strach totiž není SVOBODA.
Kolik z nás žije ve skutečné svobodě?

Z myšlenek sepsal: Chalupský Pavel