A je to tu zas. Naše zemička se oblékla do žluté. Nic proti. Krásný to pohled na rozkvetlou louku nejen žlutých pampelišek, které dívky splétají do věnečků a z odkvetlých rozfoukávají chmýří. Není ale žlutá jako žlutá.
Jedna žlutá má odstín řepky olejné. Je to u nás nekonečné téma. To je tak, když se zisk povýší nade vše. Když se z obdělávání země, z hospodaření s půdou stane jen pouhý byznys. Byznys jak pro zemědělce, tak pro petrochemický průmysl. Na přírodu se přitom nemyslí, natož na člověka.
Druhá žlutá má odstín Českého dne proti rakovině, který proběhl 15.května.Tentokrát se do žluté v podobě kvítku pomyslně oblékli lidé. Vyjádřili tím svoji podporu a přispěli tak nejen k léčbě nemocných. Zde je na prvém místě člověk.
Co s tím? Obojí je běh na dlouho trať. Obojí je o jistém druhu uvědomění si něčeho. Není to jen o připnutí si žlutého kvítku na klopu saka či trička. Není to jen o chemikalizace našeho životního prostředí a zemědělské výroby, ale i dlouhodobé nestravitelnosti určitých myšlenkových vzorců,. To vše vede k tomu, že nám spíš přibývá žlutých kvítků jako symbolů, než rozkvetlých luk.
Proč? Protože každý známe ve svém nejbližším okolí člověka, který obdržel tu drsnou diagnozu. I já znám a znal. Ano znal. Někteří se mi vnitřně otevřeli a já uslyšel ty zžíravé myšlenkové vzorce, které jsou, či byly součástí jejich životů mnoho let. A pak přišla diagnoza.
Vidím před sebou rozkvetlou louku žlutých pampelišek a lučního kvítí. Mnozí už ne.
Z myšlenek a vyprávění sepsal: Chalupský Pavel
