Cesta do slepého boulevardu

Já vím, říká se do slepé uličky. Ale slepá ulička je úzká, nejspíše asi ponurá a vůbec nijak sympatická. Nejspíš tam na nás může číhat i nějaký lump a chtít sebrat, co máme po kapsách. To takový boulevard, tam je rušno, a těch obchodů a lákadel a světel. 

Na druhou stranu není nikde psáno, že se i tam nějaký lump nepotuluje. Může být i ve fraku a o to, co máme po kapsách, rozhodně nemá zájem. Toho spíš zajímá, nemáte-li nějaké bankovní konto, dům či pole, nebo ještě lépe, zdali jsme někde na nějakém státním účtu nezapomněli hlídat. Tam je to daleko anonymnější. A na rozdíl od toho prvého lumpa je daleko nebezpečnější, minimálně proto, že si ho můžete poplést i s nějakým známým, nebo dokonce celebritou či VIP. A tak, jak jsme zabraní do těch radovánek boulevardu, si toho moc nevšímáme, protože se nás to zdánlivě netýká. Horší je, že si nevšímáme ani toho, že tento krásný boulevard je bez výjezdu. Končí totiž v jakémsi mlžném (?) oparu. S pocitem, že to bude asi smog, na který jsme si již dávno zvykli, se dál věnujeme užívání si toho, co nás těší. Oči zaslepené reklamou, uši ohluchlé ryčnou hudbou i lákavými nabídkami.Hlubší pohled do toho vzdáleného oparu však šokuje. Tam totiž nepokračuje náš nádherný boulevard, ale je tam poušť. Absolutní, bez kompromisů. A náhle zjistíme, že i ze všech stran je poušť. Že obchody již jen vyprodávají zásoby a další nebude odkud přivézt. Možná, že někde hodně daleko v té poušti bude nějaké město se svým boulevardem, odkud by se možná dalo něco přivézt, ale to je obklopeno svojí pouští a také „dojíždí“ své zásoby. Nastává panika. Burzy se hroutí, ekonomika jak by smet. Najednou zjišťujeme, že už nepotřebujeme ten superluxusní automobil, který stejně moc žere a kam bych jel, když poušť nemiluji a stejně mi dochází voda. Možná, že jsem se včera neměl tak dlouho sprchovat a na chatě napouštět bazén. Ale včera mi to nikdo neřekl. Nebo řekl a já ho neposlouchal? No to už je teď jedno. A sakra, kde jsou ty stromy, co tak pěkně stínily podél silnice? Aha. Předevčírem se tam o jeden zabil jeden ožralka, tak je vykáceli. Proboha, je odtud nějaká cesta k záchraně???Jistě je. Jenom o ni nechceme slyšet, protože naše lenost, pohodlnost a chtivost nás zaslepuje zevnitř, stejně jako ty reklamy a vábení zvenčí. Oni totiž jsou v rezonanci. Proto se jim to tak daří. Západní část společnosti již v zásadě dospěla do svého hmotného maxima. Jakékoli další hromadění v tomto smyslu již nepřináší očekávaný efekt. To, že se soused má mnohem lépe nic neznamená, protože já se vlastně mám také dobře, zvláště ve srovnání s chudým zbytkem světa. Většina z nás, byť třeba jen sama pro sebe, je schopna uznat, že kdybych se do konce života měl stále stejně, tak se vlastně vůbec nic neděje. Někdo může ale namítnout, že vývoj nelze zastavit. Samozřejmě, že vývoj nelze zastavit, protože to by znamenalo konec, smrt systému. Tak  jak tedy?Představte si pro jednoduchost cihelnu, která zaměstnává spoustu lidí a chrlí cihly. A cihly se hromadí. Má smysl hromadit tyto cihly? No samy o sobě jsou nakonec k ničemu. Je třeba cihly přetvořit na něco nového. Co takhle jim přidat myšlenku zachycenou na papíře a postavit z nich dům, nebo knihovnu či chrám? Kvantitu můžeme pomocí myšlenky (informace) přeměnit v novou kvalitu, s úplně novými a nečekanými vlastnostmi ve srovnání s původní cihlou. A cihly pak již vlastně budu potřebovat jen v nepatrné míře. Na údržbu nového systému. Protože naše Země je v podstatě uzavřený systém, nelze vyrábět cihly do nekonečna, i když bychom z nich stavěli domy a města, protože se jich již na tu kouli nakonec víc nevejde a mimo to to nepřípustně omezí další životně nutné systémy.My jsme již také nahromadili dostatek hmotných statků a tak bychom měli přejít na novou kvalitu, Tyto hmotné statky nám bohatě zajišťují základní potřeby pro život. Obraťme se tedy na vyšší úroveň, na duchovno. Začněme budovat novou kvalitu nárůstem duchovních statků, které navíc nebudou vyžadovat masivní energetické, finanční a hmotné zdroje. Začněme u škol, ale mějme na paměti, že znalosti ještě nutně nevedou k nárůstu duchovna. Obnovme pravidla, která trestala amoralitu a zvrhlost, místo toho, aby je stavěla na obdiv. Najděme rezonanci s přírodou, protože to maximálně sníží naší potřebu energie a hmotných statků. Naučme se myslet tímto směrem. Zaveďme ve školách uniformy, které zabrání nezdravé soutěži, čí rodina na to má, atd. a ne druhou stranu může děti naučit pozitivním emocím, jako je hrdost na školu a stejnokroj, který nosím. A jsme zase u škol, pedagogickými univerzitami počínaje a mateřskými školami konče. Tady totiž musíme začít u učitelů. Dát jim vyšší platy, aby stálo za to pro to něco udělat a své místo si zasloužit, dát jim nové pohledy na svět, dát jim dar pozitivních emocí a nadšení pro poslání, které mají vykonávat. Dejme jim odpovědnost za toto poslání, ale dejme jim i pravomoci, které jim to umožní a to i na úkor zneužívaných hesel o právech dítěte. A tím jím dáme i základ toho, aby si jich lidé začali opět vážit. Oni nás totiž budou moci vyvést z tohoto slepého boulevardu. Základní právo dítěte je totiž být vybaveno do života tak, aby mohlo dobře obstát a to lze většinou  prosazovat jen proti vůli dítěte, protože v opačném postoji mu v tom brání jeho lenost. Jen málo dětí se chce dobrovolně učit a poslouchat učitele. A zvláště, když je postavení učitele podráženo přezíravým postojem většinou vychytralých zbohatlíků, kteří tím učitelským chudákem v duchu pohrdají. Děti mají od přírody zakódované hledat nejjednodušší cestu. To je učí přežít na té nejnižší úrovni jako živočichy. Aby dohlédli dál, na to mají málo zkušeností a ti zkušení je tedy musí nutit. A tím jsme se tedy dostali velkým obloukem zpět. Jiná cesta ven nevede, než přes duchovní most. Most ze zlata vede jen do pouště. Ale to jsme již někde slyšeli, že?