Když se pes chytá za vlastní ocas

Když se člověk na takového psa dívá, obvykle se neubrání úsměvu. Samozřejmě, pokud ten pes z toho není zuřivý, či se nepomate. Bohužel už ne tak úsměvné je, když se něco podobného děje v ekonomice.

Lidé si představují růst (jakékoli) civilizace jako růst hmotného blahobytu, což je u mnoha,především mladých, v pozadí spojeno s přáním nemuset nic dělat. Maximálně pak dělat pouze to, co mne baví.  A zdá se, že v tom je zakopáno jádro pudla, protože nás přestává bavit smysluplná práce, ale baví nás především zábava. U mladých je to často spojeno ještě s adrenalínem. Provozování zábavy však má omezený efekt blaha. Ten kdo se baví přijde o blaho krátce po té, co zábava skončila, ten kdo na tom vydělá se baví (pokud vůbec) z toho, že mu roste konto. Pro mnohé se bohužel stala zábava hlavní náplní života. Tím se stali pro společnost vlastně nepotřebnými, protože společnosti jako celku nic nepřináší, protože jejich činnost, pokud je činností hlavní, ztrácí společenský smysl.

Nabídky smysluplné práce ale bohužel na této planetě postupně ubývá. Jednak pro to, že díky dělbě práce, která zvyšuje produktivitu práce tím, že výsledný produkt, který je jako celek nositelem smyslu tohoto produktu, rozdělí na drobné části a částice, ve kterých se smysl celku ztrácí. A tím bere tomu, kdo to vyrábí, radost z dokončeného díla. Srovnejte si třeba rozdíl pocitů např. bratří Veverků, kteří sestrojili první moderní pluh s pocitem dělníka, který pracuje u lisu na stříhání radlice.

Protože růst produktivity zaváděním linek narazil na nedokonalost člověka a jeho různých omezení, které jsou vlastní živým bytostem, začaly se tyto omezující „součásti“ výroby nahrazovat stroji. Tím se rodí zárodek problému – za stroje se neplatí sociální a zdravotní daň, přesto, že lidé kteří takto z práce „vypadli“ tím své zdravotní a sociální problémy nezrušili a tak se o ně musí postarat stát. Problém narůstá tím, že stroje, které vyřadily lidi z práce, si rozhodně nepůjdou koupit produkt, který vyrábějí a který si před tím lidé, teď vyřazení z práce, mohli koupit. Tím se zmenší odbyt a stát dostane méně na daních, takže bude mít méně na sociální a zdravotní péči. Protože se zmenšil odbyt,  a klesají zisky, je třeba ušetřit na nákladech a protože lidská práce je ve výrobě složka s nejvyššími náklady a nejmenší spolehlivostí, hledá se cesta jak nahradit další lidskou sílu opět stroji. V tomto kruhu (jako ten pes, co se honí za vlastním ocasem) nelze problém nikdy vyřešit. Dočasně lze kruh o něco zvětšit, ale se stejným efektem. Hledají se nové pracovní příležitosti. Když se nějaká najde tak se konstatuje, že práce musí být efektivní a že musíme zvýšit produktivitu práce. Přání zvýšit produktivitu práce není nic jiného než jak stejný, nebo pokud možno ještě větší množství produktů, vyrobit s menším počtem lidí. Tudy teda cesta, která by měla trvalý úspěch, rozhodně nevede.

Ti, kterých se to netýká jsou ti, kteří o tom rozhodují. Přesto, že jsou často velmi rozmařilí a utrácejí o sto šest, je jich zatraceně málo, ve srovnání s těmi druhými, aby stihli skoupit produkci strojů, které nasadili místo lidí. Naštěstí. Protože pak by se tento špatně navržený model nemohl nikdy zhroutit. Stačili by si sami. Politický obraz doby bohužel zatím ukazuje, že používané modely „ekonomiky“ aplikované na řízení státu jsou stejně „efektivní“ v politice jako v ekonomice. Námitka, že některé státy jsou na tom dobře, neobstojí. Ano, jsou na tom některé celkem dobře, ale to proto, že své problémy přelévají za hranice. Kapacita tohoto postupu se postupně vyčerpává. Převod výroby do laciné Číny se zpomaluje, protože Čína je na vzestupu a lidé tam již nevystačí s malými platy. No, ještě zbývá Afrika. Hurá! Ale jak dlouho bude trvat, než se tam odehraje něco podobného jako v Číně? Ledaže se my mezi tím dostaneme do kategorie hospodářsky neprosperujících a tedy s lacinou pracovní silou … A jsme zase u psího ocasu.

Kudy z toho ven? No rozhodně to nebude lehká cesta. Složitost celého procesu spočívá v tom, že ti bez práce a bez peněz jednak nerozhodují a nemají ani představu racionálního řešení. Pokud zůstane hlavním hnacím principem trvalý růst, je úplně jedno kdo to bude řídit. Jednak v tom, že ti co rozhodují nemají potřebu na jim vyhovujícím systému něco měnit. Jediná naděje je v tom, že většina z nich jsou inteligentní a schopní jedinci a že jim snad jednou dojde, že to nakonec zničí i je. Tady nemám na mysli revoluci, či něco podobného. Tady mám na mysli to, že příroda už dlouho neunese další nápor znečišťování a devastace Matky Země. A to dokonce i za sci-fi předpokladu, že všechnu práci už budou dělat stroje a  nezaměstnaní budou dostávat příspěvek v nezaměstnanosti, který je pohodlně uživí. Bezuzdná těžba čehokoli, deštnými pralesy počínaje, surovinami a  rybami v moři konče, s návazným systémem devastace  Země odpady, nakonec změní rovnováhu systému života tak, že se experimentálně  (a asi jednou provždy) prokáže, že trvalý život na Zemi je možný i bez člověka a nebo možná jen bez člověka. Když Země mohla dále existovat bez mamutů, kteří se za svůj odchod nezasloužili, bude moci existovat i bez lidí, kteří dělají vše pro to, aby k tomu došlo co nejdříve.

Buďme skromní nejen jako jednotlivci, ale i jako společnost. Zastavme rozvoj ve hmotě a zahajme rozvoj v duchu. Hledejme a vytvářejme kvalitu ne ve věcech, ale v člověku.