17. listopad je za dveřmi

Jako vysokoškolský pedagog jsem tehdy považoval za samozřejmé, že se zúčastním pochodu studentů z Albertova do Opletalovy ulice, připadně na místo, kde byl postřelen, tj. do Žitné ulice. Když jsme po různých peripetiích s mojí ženou a průvodem dorazili až na Národní třídu byli jsme zablokováni a po nějaké době se na nás vyřítili šílenci v červených baretech nebo s bílými přilbami.

Tak nějak je to obecně známo. Se ženou jsme navštěvovali všechny nepovolené demonstrace, včetně té jedné povolené. Většinou to končívalo (až na tu jednu) brutálním rozehnáním se sběsilým úprkem, aby nás nesebrali. Moje žena je malé postavy a tak v davu má strach z ušlapání (kdo nezažil neví) a proto se držela vždy blízko stěn, kde hrozilo menší nebezpečí.

Když to peklo na Národní vypuklo, stáhli jsme se do výklenku zlatnictví v naději, že to nějak přežijeme. Všimli si nás ale dva rudobareťáci a hledali záminku. Měli jsme oba trikolory připnuté na hrudi. Jeden z nich ženě trikoloru serval s poznámkou: "Co to je?" Moje žena pohotově odpověděla: "Naše trikolora". A to stačilo, popadl ji za límec, vytáhl z výklenku a praštil pendrekem. To mě vytočilo a začal jsem křičet: "To je moje žena, nechte ji být!" A ten druhý se mnou udělal totéž jako ten první s mou ženou. Hlavu nám tlačili dolu a vlekli k autobusu. Zde nás prošacovali a umístili mezi čtyři samopalníky. Nesměli jsme spolu prohodit ani slovo.  Byli jsme jedni z prvních, kteří jsme byli zatčeni a nacpáni do prvního sběrného autobusu. Když nás odváželi právě přijížděla obrněná auta s rozevřenými tlačnými sítěmi, kterými se snažili demonstranty různě stlačovat a děsit. Tu největší hrůzu jsme nezažili. O té jsme se dozvěděli až další dny. Syn viděl zkrvavené lidi (byl tam aniž jsme o něm věděli) a později nám to vylíčil.

Noc jsme strávili na policejním dvorku  ještě asi s 50 stejně postiženými -mrzlo. Když jsme začali promrzat, tak jsme pro zahřátí všichni začali hrát "chodí pešek okolo". To byl pro policajty takový šok, že se na nás chodili dívat s nechápající výrazem a slovy: "Oni jsou zavření a ještě si hrají!" Druhý den ráno nás pustili. Po pár dnech mi vzpomínka na tyto zážitky vyvolala tyto volné verše:

17. 11. 1989. 

Od mostu kolem divadla

je kousek ke kříži

Tam chtěli přibít

ranami pendreků

a hřeby nenávisti

svobodu

Zmučená těla

vbíjená do dlažby

Krev

Ghandí a Kristus

Mladí  nabídli svá těla

aby bylo odpuštěno

NÁM!

Nám kteří jsme 40 let

třeba jen MLČELI!   

KŘIŽOjatka

 Křižovatka zájmů

křižovatka Evropy

křižovatka ulic

pěšinka ke svobodě

napříč bulváru moci

Tam pancíř nedal přednost

lásce

Tekla krev

Nářek raněných

obchází smrt

Jen jedno je jisté!

Zemřela diktatura

Tak ať se to již nikdy neopakuje - prosím.