Jako vysokoškolský pedagog jsem tehdy považoval za samozřejmé, že se zúčastním pochodu studentů z Albertova do Opletalovy ulice, připadně na místo, kde byl postřelen, tj. do Žitné ulice. Když jsme po různých peripetiích s mojí ženou a průvodem dorazili až na Národní třídu byli jsme zablokováni a po nějaké době se na nás vyřítili šílenci v červených baretech nebo s bílými přilbami.
Tak nějak je to obecně známo. Se ženou jsme navštěvovali všechny nepovolené demonstrace, včetně té jedné povolené. Většinou to končívalo (až na tu jednu) brutálním rozehnáním se sběsilým úprkem, aby nás nesebrali. Moje žena je malé postavy a tak v davu má strach z ušlapání (kdo nezažil neví) a proto se držela vždy blízko stěn, kde hrozilo menší nebezpečí.
Když to peklo na Národní vypuklo, stáhli jsme se do výklenku zlatnictví v naději, že to nějak přežijeme. Všimli si nás ale dva rudobareťáci a hledali záminku. Měli jsme oba trikolory připnuté na hrudi. Jeden z nich ženě trikoloru serval s poznámkou: "Co to je?" Moje žena pohotově odpověděla: "Naše trikolora". A to stačilo, popadl ji za límec, vytáhl z výklenku a praštil pendrekem. To mě vytočilo a začal jsem křičet: "To je moje žena, nechte ji být!" A ten druhý se mnou udělal totéž jako ten první s mou ženou. Hlavu nám tlačili dolu a vlekli k autobusu. Zde nás prošacovali a umístili mezi čtyři samopalníky. Nesměli jsme spolu prohodit ani slovo. Byli jsme jedni z prvních, kteří jsme byli zatčeni a nacpáni do prvního sběrného autobusu. Když nás odváželi právě přijížděla obrněná auta s rozevřenými tlačnými sítěmi, kterými se snažili demonstranty různě stlačovat a děsit. Tu největší hrůzu jsme nezažili. O té jsme se dozvěděli až další dny. Syn viděl zkrvavené lidi (byl tam aniž jsme o něm věděli) a později nám to vylíčil.
Noc jsme strávili na policejním dvorku ještě asi s 50 stejně postiženými -mrzlo. Když jsme začali promrzat, tak jsme pro zahřátí všichni začali hrát "chodí pešek okolo". To byl pro policajty takový šok, že se na nás chodili dívat s nechápající výrazem a slovy: "Oni jsou zavření a ještě si hrají!" Druhý den ráno nás pustili. Po pár dnech mi vzpomínka na tyto zážitky vyvolala tyto volné verše:
17. 11. 1989.
Od mostu kolem divadla
je kousek ke kříži
Tam chtěli přibít
ranami pendreků
a hřeby nenávisti
svobodu
Zmučená těla
vbíjená do dlažby
Krev
Ghandí a Kristus
Mladí nabídli svá těla
aby bylo odpuštěno
NÁM!
Nám kteří jsme 40 let
třeba jen MLČELI!
KŘIŽOjatka
Křižovatka zájmů
křižovatka Evropy
křižovatka ulic
pěšinka ke svobodě
napříč bulváru moci
Tam pancíř nedal přednost
lásce
Tekla krev
Nářek raněných
obchází smrt
Jen jedno je jisté!
Zemřela diktatura
Tak ať se to již nikdy neopakuje - prosím.
