Nerad chodím na pohřby. Mám obavy, aby si mne tam rovnou nenechali. Ale v pátek měla pohřeb moje kamarádka, a já šel. Na začátku musím řict, že to nebyla žádná "babka" ve věku, kdy už se se smrtí tak nějak mlčky počítá. Řídnoucí řady kamarádů v mé věkové kategorii tomu tak trochu nasvědčují. Nad spravedlností zubaté se ovšem člověk chtě nechtě musí zamyslet v okamžiku, kdy si vybere svoji daň u človíčka stojícího na startovní čáře svého života. A k tomu človíčka, který ve svém věku 21 roků věděl přesně co chce. Človíčka, či vlastně mladé dámy, která dokázala své okolí rozveselit, se spoustou optimismu a životní energie. Mladé dámy, která měla nezapomenutelný úsměv, který v každém okamžiku okolo sebe rozdávala. A k tomu držitelka řady titlulů a ocenění v soutěžích krásy od Miss Brno Girl až po finále MISS ČR.
paparac
Naše Soňa však nespoléhala pouze na svoji krásu. Studovala dvě vysoké školy, byla manažerkou v modelingové agentuře, moderovala a pracovala i pro charitu
Byla známá jako sluníčko. Pohřeb naší kamarádky Soni byl smutný. Tak smutný, že se i mně starému drsňákovi při závěrečném poděkování zlomil hlas. Ale jak jsem řekl na pohřbu. Mezeru po Soni nic nezaplní, ale nikdo neumírá, dokud ho lidé nosí v srdci.
A co je krásné nikdy neumírá,jen se změní v jinou krásu jak řekl Thomas Bailey.
Milá Soňo, dovol, abych Ti aspoň touto formou věnoval posmrtnou vzpomínku. A drž mi tam místo vedle sebe.
(P.S. Některé diskutéry prosím, aby se alespoň u tohoto blogu zdrželi obvyklých stupidit a počkali si na ranní blog)
