...s hroznou úlevou jsem vyběhla z kabinky, když v tom náhle přede mnou stála žena, která zmiňovanou kabinku hrůzy chtěla použít. Zcela nesmyslně jsem se začala stydět. I když tu dotyčnou ženu snad nikdy neuvidím, tak pocit, že si bude myslet, že já jsem to prase, které po sobě neumí uklidit, mě urážel...
Dnes jsem jako každý pátek pospíchala z práce domů, když v tom se v metru ozval můj kávou zaplněný měchýř.
Ty dvě zastávky metra byly nekonečně dlouhé a já si v duchu opakovala: „ Jsem velká holka a velký holky to přeci vydrží“. Najednou jsem se ocitla na kýžené zastávce, i přes můj odpor k fyzické námaze jsem vyběhla schody, které směřovaly k východu z metra, kde se nachází veřejné WC.
Zadýchaná a se skříženýma nohama jsem vstoupila do jeho prostoru, kde jsem obdržela pořádnou facku od odporného zápachu výkalů, kouře a sava. Před samotným vstupem k WC jsem celá omráčená neskutečným smradem marně hledala ve své kabelce peněženku, kde mám drobné. Já vím, zákon schválnosti. Málem jsem si „cinkla“ z leknutí, když na mě z okénka před vstupem promluvila lámanou češtinou starší paní připomínající „zubatou“, ale bez zubů a cigaretou v puse. Naštěstí to byla milá paní, která pochopila, že se jedná o opravdu akutní případ a pustila mě se slovy: „ utíkat, platit potom.“ Dlouho jsem nepocítila takovou vděčnost.
Poděkovala jsem, utrhla jsem si kousek toaletního papíru a rychlostí blesku vběhla do kabinky, kde jsem s hrůzou zjistila nechutnost tohoto malého prostoru. Bohužel už nebyl čas, abych se přesunula jinam. Vnitřek mísy byl téměř celý „hnědý“, prkénko pomočené, zdi pokreslené nesmysly (vůbec nechápu, jak zde někdo může mít chuť trávit čas kreslením či psaním), podlaha byla celá špinavá od nánosů rozteklého sněhu, zápach se nelidsky stupňoval, v koši na hygienické potřeby ležela nezabalená, použitá vložka, měla jsem nesnesitelný pocit, že mě někdo musí pozorovat a nikde nebyl věšáček, kam bych odložila svoji kabelku. Tento obrázek si budu dlouze vytloukat z hlavy a přísahám, že již nikdy nepůjdu z práce dříve, než navštívím toalety.
V čirém zoufalství dané situace jsem byla nucena rychlostí blesku stáhnout kalhoty, svírajíc kabelku v ruce jsem balancovala v podřepu nad záchodovým prkénkem a modlila se, abych se zde ničeho ani kouskem kůže nedotkla. Nejenom že tato pozice „čůrání“ je fyzicky namáhavá, ale i velice potupná. Po vykonání potřeby nastal důležitý krok – spláchnutí! Z kabelky jsem vyndala papírové kapesníčky a díky nim jsem byla schopna se toho „čudlíku“ vůbec dotknout. S hroznou úlevou jsem vyběhla z kabinky, když v tom náhle přede mnou stála žena, která zmiňovanou kabinku hrůzy chtěla použít. Zcela nesmyslně jsem se začala stydět. I když tu dotyčnou ženu snad nikdy neuvidím, tak pocit, že si bude myslet, že já jsem to prase, které po sobě neumí uklidit, mě urážel.
Zbývalo mi několik málo minut, než dotyčná vykoná potřebu, opustí kabinku a probodne mě znechuceným pohledem. Neváhala jsem tedy ani vteřinu, opláchla si ruce, použila laciné mýdlo a všimla jsem si, že zde nejsou papírové utěrky, ale pouze fukary. Uslyšela jsem obávané spláchnutí a tak jsem si utřela ruce do kalhot a utíkala ven.
Při sprintu na mě zavolala z okénka ta empatická osůbka „paní platit“. Musela jsem se tedy zastavit a opět hledat tu zatraceně malou peněženku, v dáli jsem slyšela, jak si dotyčná paní oplachuje ruce a můj tep se zvyšoval. Peněženku jsem ale našla pozdě, žena si mě stačila s odporem prohlédnout od zdola nahoru a bylo mi zcela jasné, co ji proběhlo hlavou – PRASE! Zaplatila jsem deset korun, poděkovala a s psychickou újmou jsem odkráčela na autobusovou zastávku.
Samozřejmě ta milá paní, co si myslí, že jsem prase, stojí na zastávce, kam mířím a své dceři vypráví o zážitku z veřejných toalet. Dokonce jsme jeli stejným autobusem a já se stále styděla jako bych za tu spoušť snad mohla já.
Upřímně lituji tu paní, která to musí za těch pár korun uklízet. Hrozná vizitka nás žen. Snažíme se být krásné, ženské a přitažlivé a přitom dokážeme být taková prasata. Která z nás to sakra dělá? Zajímalo by mě, jak to u těch dotyčných vypadá doma. Chci podotknout, že nejsem nějaká citlivka, ale tohle je vážně síla! Jsou všechna veřejná WC v takovém stavu? Docela by mě zajímalo, v jakém stavu jsou pánské toalety. Je to taky taková hrůza?
Při představě, že tento záchod použije třeba anglická turistka, se stydím ještě víc než předtím! Nebo snad záchodový problém ženských prasat je celosvětový?
Přeci není problém použít záchodovou štětku, toaletním papírem otřít prkénko a použitou vložku zabalit do připravených novin! Dnes jsem se po dlouhé době vážně styděla za to, že minimálně jedna z nás tohle neumí.
