První láska...

Byla jsem svědkem té nejčistší, nevinné a upřímné lásky, která se dá spatřit. Ta křehkost i dětskost první lásky mě nutila k nejhlubšímu obdivu z bezstarostnosti a možná i k malé závisti. To gentlemanství v podobě, kterou by jen člověk těžko hledal v tak mladém chlapci. Jen se v zájmu malých slečen modlím, aby mu to zůstalo a nedvořil se tím, že dívky bude tahat za vlasy či jim ničit bábovičky! Chtěla jsem zastavit čas, být nezúčasněným pozorovatelem a užívat si tu chvíli, kdy jsem se nedokázala ubránit úsměvu. Možná to byl ten nejkýčovitější okamžik mého týdne, ale i přesto mě rozněžnil a celý den byl najednou veselejší.

Jako každé pracovní ráno jsem se tísnila v metru, když v tom nastoupil malý, blonďatý chlapeček, který za ruku něžně svíral roztomilou, culíkatou holku bez předních zubů v puntíkaté sukénce. Už jen to samotné bylo rozkošné. V poměrně plném metru se uvolnilo místo k sezení, pomohl ji sundat školní aktovku, která byla snad větší než ona sama a nechal ji si sednout, přičemž její tašku opatrně položil na zem. Stál nad ní a ač jsem neslyšela, co si říkají, tak se nedal přeslechnout smích té bezzubé a pihaté mladé slečny. Culila se jakoby byl ten nejlepší z komiků, přičemž si pohrávala se svými zrzavými vlásky. Nespustil z ní ani na moment oči. Stál nad ní jakoby snad mohl být tím princem, o kterém ji maminka před spaním čte. Tolik roztomilosti na pracovní ráno jsem skoro nemohla ustát, ale zároveň jsem se nemohla nedívat dál. Začala jsem se domnívat, že jsem se musela ocitnout v dětské verzi Popelky a hledala jsem filmový štáb. Nehrála sice žádná hudba a i přesto jsem byla naplněna romantickou chvílí. Celý vagon se na ně s úsměvem díval, snad každý odložil noviny, knihu, mobil, jen aby se nechali nabít tou pozitivní energií, která z nich přímo vyzařovala, stejně jako tomu bývá, když vychází letní slunce. Věřím, že nejenom mě zlepšily den.

I když jsem nechtěla, tak se metro posunulo až k okamžiku jejich opuštění toho vagonu, který skutečně rozsvítily. Chlapeček nezklamal, vlastně jsem ani nic jiného nečekala. Vzal ze země tašku, stoupl si před děvčátko, držíc ji za ruku, ji prorazil cestu ven, přes to stádo šedých obyvatel, kteří se chtěli dostat dovnitř dříve než všichni vystoupí. Před metrem ji pomohl aktovku nasadit a vysloužil si tu nejdokonalejší pusu, kterou mu culíkatá princezna mohla dát. Odjíždíme a všichni se dívají, jak nám tihle prvňáčci ruku v ruce mizí z dohledu. Byla jsem smutná a zároveň šťastná, že se mi podařilo vidět v dnešní době takové děti, protože to se jen tak někomu nepodaří.

Děkuji Vám, bylo to krásné ráno a upřímně doufám, že Vás takhle šťastné znovu potkám!