Parchant? Ano jsem nechtěná!

Jednoho únorového dne skoro před 23lety jede muž středního věku v červené stopětce se svou téměř dvacetiletou dcerou do Motole. Dcera má totiž porodní bolesti a během několika sakra dlouhých hodin přivedla na svět holčičku s nápadně velkou hlavou.

Ano, nebyla jsem zrovna nejkrásnější miminko na světě, ale i přesto jsem byla spokojená.  Má první fotečka jasně dokazuje, že moji nadměrně velkou hlavičku se snažila prvorodička schovat tím, že mi vycpala dupačky plínkami, aby mé maličké tělíčko odpovídalo velikostně mé hlavičce.

Po pár dnech strávených v porodnici jsem byla odvezena do malé místnosti velkého pražského bytu, kde na mě čekal přímo obří plyšový pes, krásná postýlka a dvě ženy, které se o mě starali. I přesto, že jsem nebyla úplně roztomilý mimčo, tak okolo mě pořád lítali dvě ženy - máma a babička. Každou chvíli u mě byla nějaká návštěva, která mě chovala, brala na kočárkový výlety a zdálo se, že je vše jak má být.

Jako miminku mi nedošlo, že nejsme úplně normální rodinka a že by tam se mnou měl být i ten, kterému se říká táta. I máma po chvíli zjistila, že nejsem panenka, poznala slovo závazek a asi ji došlo, že na něj nebyla připravena. Upřímně si neumím představit, že bych měla ve svém věku skoro tříleté dítě. Naštěstí pro ni jsem byla hodný mimi, které většinu dne prospalo a tak babičce ani nevadilo, že mě občas pohlídá. V hlídání dětí měla babča poměrně praxi, vychovala dvě dcery a ta starší přivedla na svět jejího vnoučka už ve svých šestnácti letech. V době komunismu bylo asi složitější a hlavně potupnější absolvovat něco tak traumatizujícího jako potrat, vždyť říkejte někomu cizímu, že se stala chyba, když ta chyba může být budoucí Einstein?

Když mi bylo asi dvanáct let a tloukla se mnou puberta, jsem své o osm let mladší sestře Kachně (jmenuje se Katka, ale přezdívka Kachna mi přišla zábavná) řekla, že je rozmazlený parchant. V tom ale do pokoje přiběhla má matka a se svým typickým jekotem mi sdělila, že já jsem ten parchant, to nemanželský dítě, které bylo vlastně nehoda! Došlo mi, že má vlastně pravdu a pro puberťáka je takové uvědomění sakra těžký. Najednou jsem se začala na moji rodinu dívat jinak, byla jsem navíc, neměla jsem tam být. Máma, tatínek a jejich malá dcerka Katka, i přesto, že můj nevlastní tatínek je tím nejlepším, kterého si můžu přát, jsem se cítila jako břemeno, které sebou máma musela vláčet. Nikdy, co si pamatuji, jsme neměli hezký vztah, ale o tom Vám povyprávím jindy. Ta jedna jediná věta, kterou řekla, mi s velkou nadsázkou změnila život.

Ted se Vás ptám, má matka právo říct, že jste parchant?  Je vůbec lidské říct dítěti, že je nehoda?

I když přes všechno jsem ráda, že se ta nehoda stala, tak si osobně si myslím, že je lepší podstoupit potrat než dítěti ukazovat, že tu nemělo být.  A jaký máte názor Vy?