Pan Spermie

Jak jsem již psala ve svém blogu „Parchant? Ano jsem nechtěná!“, vím, že jsem byla nehoda, ale nejenom své matky. Kdo je tedy můj otec?

Začala jsem se pomalu zajímat o to, odkud vlastně pocházím. Žila jsem v domnění, že mámin první manžel, s kterým má mého brášku Kubíka byl i můj otec, ale to byl první omyl, kterého jsem se dopustila.  Ano jsme tři sourozenci a každý z nás je plod jiného muže.

Nenápadně jsem se tedy začala ptát svých příbuzných. Načrtla jsem si z těch střípků hrubý příběh, který mi dlouhá léta stačil, ale nyní bych ho chtěla znát celý.

Máma se zamilovala jako náctiletá do staršího muže, který prý vypadal jako Alain Delon. Byl to zřejmě ten typ kluka, do kterého se holka snadno zamiluje pro jeho rebelství, měl být propuštěn z vězení za nějaké krádeže, takže je to přesně ten typ kluka s kterým svoji dceru vidět nechcete.  Potom, co zjistila, že je těhotná se s Delonem začali zaměřovat na stavbu svého hnízdečka. Můj dědeček mi jednou řekl, že se z ničeho nic máma vrátila domů a řekla, že se rozešli. Jen máma a on ví, co se stalo. Ona mi však příběh vyprávět nechce.

Vyhrabala jsem i soudní rozhodnutí, kde se Delon nejdříve bránil, cokoliv mi koupit, možná začal uvažovat nad tím, zda jsem vlastně jeho dcera. Moje máma byla velmi pohledná dívka a navíc je tak trochu nymfomanka, což je zase jiný příběh. Z ničeho nic bylo v protokolu uvedeno, že mi koupil kočárek, dětskou výbavičku a s alimenty souhlasil. Dokonce hradil více, než mu soud určil. Proč změnil najednou názor? To nevím. Znám jeho jméno, i jména mých prarodičů. Možná oni mu domluvili, aby se zachoval jako chlap a postaral se aspoň tímto způsobem o mě, i přesto že mu to s moji mámou nevyšlo. Byla jsem přeci nevinné dítě. Nezlobím se na něj, vždyt i díky němu mám toho nejlepšího tátu.

Když mi totiž byli asi čtyři roky, začal mi tátu dělat jeden dvacetiletý kudrnatý klučina. A musím podotknout, že to je ten nejlepší táta, kterého jsem si mohla přát. Možná proto mě dlouho ani nezajímalo, z koho vlastně pocházím.

V posledních pár týdnech si říkám, zda by se Pan Spermie (tak jsem si ho v pubertě pojmenovala) se mnou chtěl setkat. K této otázce mě přivedl první mámin manžel, otec mého mladšího brášky, o kterém máma mluvila, jako o strašně zlém muži s kterým můj bráška musí vyrůstat (tak rozhodl soud).  Lhala, dokonalý sice není, ale strašně zlý je přehnané přirovnání. Jeho jednání jsem pochopila, s moji matkou žít je hold těžké, ale to je také jiný příběh.

Nemám sice k němu žádný vztah, ale mohla bych poznat svoji babičku, dědečka, nevlastní sourozence a druhou stranu mého já. Moje máma občas a asi i nevědomky naznačila, které mé vlastnosti a vzhledové stránky mám z jeho strany jako, že mám málo vlasů, tlustý kotníky, žádný pas a malá prsa (ano velmi často jsem poslouchala narážky, posměšky a útoky na moji osobu)ale šla mi škola, což z matčiny strany nebylo zvykem. Jsem první člen mé dosavadní rodiny, kdo má maturitu a dál jsem, at už z jakéhokoliv důvodu, já hloupá nešla, mohla jsem být třeba zubařka jako babička ze strany otce.

Nehledám však tátu, toho už dávno mám. Člověk, který mě stvořil, nemusí být přeci nutně táta, může být otcem, ale ne tátou. Jsem nejistá tím, co chci udělat. Napadá mě miliony otázek proč za ním nejít a milion proč jít. Co když o mě nestojí? Vím, že má rodinu a nechci mu svým vpádem jakkoliv uškodit. Proč se mě nesnažil kontaktovat sám? Na druhou stranu si říkám, co když i on má strach z toho mě poznat nebo neví, jestli o něj stojím. Chtěla bych znát odpovědi, které mi může dát jenom on.

Ale jak ho mám oslovit? Telefon na něj nemám. Jen vím ze složenek od alimentů, které chodili pravidelně, kde žije. Mám za ním jít a zazvonit mu u dveří se slovy „ahoj, já jsem tvá dcera“? To je blbost, že?  Ale co když by mi zabouchl dveře před nosem, at už řeknu cokoliv. Bezpečnější asi bude poslat mu dopis. Co když na něj neodpoví?

Nevím, zda bych snesla zjištění, že o mě nestojí. Proč by však o mě nestál? V koutku duše věřím, že stojí. Nic velkého po něm přeci nechci, jen bych ho ráda poznala. Na toto téma byly natočeny desítky filmů, kdy prostě my zvědavý jsme šli za svými rodiči/ rodičem abychom zjistili, kdo vlastně jsme a odkud pocházíme. Většinou filmy dopadnou dobře, zodpoví se otázky, tečou potoky slz, dozvíte se i to, co byste nechtěli, ale bývá tam happy end! Tak proč by ten můj film měl dopadnou jinak? Možná ho potřebuji poznat, abych se cítila kompletní, anebo jsem jenom zvědavá?

Myslíte, že bych měla sebrat veškerou odvahu, kterou mám a jít za ním? Nebo bych to měla prostě nechat být…