Byla jsem zničená, nejenom psychicky ale i finančně. Jakožto zoufalá žena jsem se uchýlila i k mnoha zoufalým činům, brečela jsem na veřejnosti a telefonicky ho prosila, aby se ke mně vrátil. Ano tak moc jsem se ponížila nejenom v jeho očích.
Mám za sebou tři strašné rozchody s jedním a tím samým mužem v jednom roce. Možná jsem masochistka anebo jsem byla jen šíleně zamilovaná a jak se tak říká láska je slepá a i z inteligentních lidí činí naprosté blázny.
Poprvé jsem vnitřně cítila, že se ten můj vyvolený vrátí, pochopí, že já jsem ta, s kterou chce být. Byla bych raději, kdybych se mýlila. On přišel, byl milý, vtipný, pozorný a já si říkala, že to je ten muž, do kterého jsem se zamilovala, ten o kterém jsem tajně v noci snila, ten z kterého se mi při firemních poradách třásly trémou kolena, prostě ten z kterého jsem si pokaždé jako pubertačka sedla na zadek. Po pár týdnech se pan dokonalý přiřítil v tom svým drahým bouráku, v dobře padnoucím obleku mě jako vždy naprosto fantasticky svedl, prospal se a odešel. Přestal mě brát na procházky jako dřív, přestal si se mnou povídat a najednou beze slova či smsky přestal i jezdit.
Půl roku jsem se, s uvědoměním, že jsem byla jen hloupou holkou na příležitostné pobavení, z tohoto lehce trapného rozchodu vzpamatovávala. Přišla jsem si jako citrón, který si vymačkáte do čaje a když už v něm není ani kapka, tak jej vyhodíte do koše. Porozchodová deprese měla klasický průběh jako přehnané pití alkoholu, hledání pana Náplasti (muž, co na chvíli přelepí bolavé místo), přejídání se, sebelítost, nenávist, vztek, vymýšlení msty, slzy a toto vše se mnou absolvovala i moje „žena“ Mony, která s tímto panem dokonalým na rozdíl ode mě stále pracovala.
Ve chvíli, kdy už mě nějakým záhadným způsobem přestal trápit rozchod, už jsem na něj přestala myslet a znovu jsem získala zpět svoji pošlapanou sebedůvěru, mi od něj přišla smska. Najednou se ve mně objevila ta bolest, kterou mi ukradl tím, že mi nedal možnost se pořádně rozejít, nemohla jsem dát průchod svým emocím. Dle všeho se mi chtěl za své chování omluvit, dokonce přesvědčil i moji nejlepší kamarádku, aby mu dala mé telefonní číslo a tak plna odhodlání jsem se s panem skoro zkrachovalým podnikatelem sešla. Myslela jsem si, že už je to za mnou a přijetí omluvy bude tečkou za celým trápením. Očekávala jsem, že mu ukážu, že mi je bez něj dobře. A bylo tomu tak, jen jsem měla za sebou špatnou zkušenost a tudíž i problém věřit, že existují chlapy, kterým mohu věřit.
Oblékla a namalovala jsem se sice hezky, ale aby nebylo vidět, že mi záleží na tom, jak vypadám. Omluva sice nebyla taková, jakou jsem čekala, ale byl to hezky strávený večer a následoval další a další a najednou jsem se ocitla u něj doma. Ano podlehla jsem mu po třetí, avšak růžové brýle a ta zamilovanost nepřišla. Tak proč jsem do toho znovu šla? Nevím.
Už nebyl úspěšný, potřeboval asi pomoc, nejdříve mi to nechtěl přiznat, ale po chvíli se mi svěřil, že má dluhy a neutáhne svůj byt. Pro mě to znamenalo, že by mi z Prahy odjel zpátky k rodině do Liberce anebo se nastěhuje do mé garsonky. Rozhodla jsem se, že se problémům postavíme společně a tak se pan dokonalý přistěhoval do mé malé sklepní garsonky. Skoro jsme se tam nevešli, ale aspoň já měla pocit štěstí.
Pan dokonalý si našel práci realitního makléře, což znamenalo, že prvních pár měsíců neměl skoro žádnou výplatu. Všechno zbylo na mě. On je tím mužem, který Vás umí přesvědčit úplně o všem, hlavně dokáže svoji osobu a tudíž i svoji pravdu obhájit takovým způsobem, že by jistě mohl být i se svým zjevem intelektuála výborným politikem. Docházely mi peníze, začala jsem být ze všeho vyčerpaná a rozhodně nepatřím mezi hádavé hysterky a tak jsem svoji beznaději snažila řešit rozumně spolu s ním, což byl nadlidský výkon. Řešila jsem raději vše sama, zadlužila se a čekala, že pan dokonalý splní vše, co slíbil. Místo toho přišel s tím, že by chtěl být architektem a půjde studovat druhou vysokou školu. Chtěl, abych se s ním odstěhovala k jeho rodině a mezitím, co on by studoval a já pracovala, bychom žili v činžovním domě jeho maminky a tudíž bychom nemuseli platit nájem a maminka by nám i vařila.
Má hrdost a zbytky rozumu mi veleli, abych tento nápad odmítla. V tu chvíli mi došlo, že mu vlastně nevěřím, chtěl po mě další oběť na oltář našeho vztahu a přitom on nedělal nic, nedokázal mi ani sám od sebe říct miluji tě. V krámu se rozčiloval, že mu nechci koupit jeho oblíbenou colu a přitom si ani nevšiml, že mu vždy koupím jeho oblíbený jogurt, i když jsme neměli ani korunu navíc. Po pár týdnech od odmítnutí „skvělého“ nápadu jsme se rozešli.
Byla jsem zničená, nejenom psychicky ale i finančně. Jakožto zoufalá žena jsem se uchýlila i k mnoha zoufalým činům, brečela jsem na veřejnosti a telefonicky ho prosila, aby se ke mně vrátil. Ano tak moc jsem se ponížila nejenom v jeho očích. Po několika týdnech jsem zjistila, že i to málo, co dával, do společné kasy bylo důležité. Zjistila jsem, že na mé přežití mi zbývá jen pár set korun. V tu chvíli jsem se sesypala jak domeček z karet, nedokázala jsem si představit, že mi ještě někdy bude dobře.
Moje Mony mi nabídla pomocnou ruku, mohla jsem se přestěhovat do její garsonky, tím ušetřit na nájmu a dostat se z celého mého zoufalství i tím, že mi byla nablízku. Všechno za mě zařídila a za to jsem ji neskutečně vděčná. Šla jsem uklidit do mého bývalého bytu, abych ho mohla předat zpět majiteli a v tom jsem zjistila, že mi při stěhování ten zmetek vzal i kýbl, hadr, koště, vařič a jar. Postupně jsem se z toho všeho dostávala, našla jsem útočiště u své kamarádky, která si musela zvyknout, že už nežije sama, což nebylo lehké ani pro jednu z nás, ale zvládli jsme to.
Láska má k nenávisti velmi blízko, oba jsou to velmi intenzivní pocity a jako předtím i teď měla porozchodová deprese stejný průběh, jen kratší. Pro každého asi máme určitý počet slz a již jednou otevřená rána se rychleji hojí. Nenávist, kterou jsem k němu cítila, byla během chvíle pryč, všechno přebolelo rychleji, ale o to intenzivněji než kdykoliv předtím. Začala jsem ho litovat, viděla jsem v něm toho starého mládence, který asi zůstane sám. Nyní už k němu necítím nic, ale i přesto mám dojem, že kdybych ho viděla, tak by se mi rozklepala kolena, ale už bych mu ani sobě nedala tu sebemenší šanci, aby mi bylo ublíženo.
Má každý z nás člověka, který dokáže, abychom nechali mozek doma v šuplíku a chovali se jako blázni? Ví vůbec ten druhý, že někoho celoživotně poznamená? Má vůbec smysl slepovat vztah? Je láska opravdu slepá?
Došlo mi, že ve vztahu musí milovat oba stejně, nelze, aby jeden miloval a druhý měl jen rád. Vše špatné je pro něco dobré a z našeho vztahu vyšlo několik dobrých věcí, dali jsme dohromady dva úžasné lidi, kteří by se jen tak nepotkali a já mám další životní zkušenost.
