Jsou lidé, kteří si myslí a cítí, že manželé mají být jedno tělo, jedna duše a jedna peněženka. Tento článek je vysvětlením toho, proč s manželkou nemáme společnou kasičku, ale dvě prasátka. A také otázkou pro čtenáře: „Jak je to u vás?“ Rád se nechám poučit, jak funguje jiný způsob.
Půjdu rovnou k věci.
První důvod, proč nemáme se ženou společnou kasu je ten, že jsme se o tom nikdy nějak vážně nebavili. Všechny účtenky se platí z mého sporožira a každý platí to, co zrovna kupuje. Když někdo nemá peníze, tak řekne tomu druhému. Ať chceme nebo nechceme, peníze v našem manželství jsou spojené nádoby.
Druhý důvod je ten, že si myslím, že člověk jiným způsobem utrácí z cizího anebo ze společného a jiným způsobem ze svého. Že každou korunu „ze svého“ dvakrát obrátí v ruce, než ji utratí, kdežto „ze společného“ může začít utrácet ve velkém stylu. (Nejlépe je to vidět na státních penězích.) Koupí něco, o čem si myslí, že druhému by se to určitě také líbilo a koupí to ze společných peněz. A druhý mu to příště oplatí. Zase koupí něco, co se líbí jemu. Myslím si, že každému prospěje, když hospodaří s omezeným rozpočtem a zlepšuje to komunikaci o věcech, které je třeba financovat společně. Je to motivující.
Řeknu to méně akademicky. Když si manželka koupí umělohmotný výlisek, kterému říká obraz, tak se mi to nelíbí. Nelíbí se mi, že tahá do naší domácnosti něco bez duše. Správný obraz má dřevěný rám a plátno a tahy štětcem jsou od štětce. Tohle má tahy štětcem vylisované do umělé hmoty. Věřím, že manželka by zvládla namalovat originál na plátno a mělo by to duši. Ale ona si koupí tohle. Pokud bych měl tyto vnitřně odpuzující kýče financovat, tak bych měl ošklivé pocity. Jsou hezké, z pěti metrů vypadají jako originály, ale nemá to duši. Není v tom láska, vášeň či posedlost. Je to povrchní náhražka. Je mi jasné, že v rámci spojených nádob toto „umění“ financuji tím, že příště koupím benzín já nikoliv manželka, která má právě prázdnou peněženku.
Třetí důvod je praktický. Jsem osoba samostatně výdělečně činná s nepravidelným příjmem. Jsou období několika měsíců, kdy na účet nepřijde ani koruna a pak je období, kdy přijde několikrát za sebou sto tisíc. Průběžně platím daně, zdravotní a sociální daně a rozhodně nemíním s manželkou diskutovat o tom, jestli si smím koupit nový monitor, disk do počítače anebo nějaký software, který potřebuji ke své práci. Pokud bych chtěl mít s manželkou společnou kasu, musel bych vyčlenit nějakou část svých příjmů, platit si nějakou mzdu a tu s ní sdílet. Je to nutné? Možná by měla pocit jistoty. Pocit, že každý měsíc přinesu do společné kasy x peněz.
Jak tak na to koukám, u nás je to chaos. Nějak to funguje a nikdo nestávkuje.
A co vy, jak to děláte? Máte společnou kasičku?
