Když jsem počátkem března 2006 jako český předseda vlády navštívil Brazílii, byla to cesta plná nevšedních zážitků.
Vrcholem mé státní návštěvy bylo setkání s tehdejším velmi populárním a mezinárodně uznávaným prezidentem Lulou da Silvou (prezident v letech 2003–2011). Toto setkání mělo i poněkud operetní vložku, neboť prezidentská garda byla oblečena do replik uniforem z doby brazilského císařství v 19. století a dělové salvy na počest státní návštěvy vycházely z historických kanonů.
Prezident Lula, osobně nesmírně příjemný člověk, při našem jednání nezapřel zkušeného odborářského předáka zvyklého vést trpělivá a klidná jednání. Bylo zajímavé s ním hovořit o jihoamerické levici, jeho vztazích s revolučními levicovými vůdci Venezuely a Bolívie Chávezem a Moralesem. Mluvil o nich nesmírně přátelsky, s uznáním a nadhledem. Dalo by se říci otcovsky. Jako starý, zkušený reformní socialista o svých přátelích – revolucionářích. Něco podobného jsem zažil, když v dubnu roku 1990 navštívil Lidový dům v Praze Willy Brandt a chtěl, abychom mu ukázali místnost vybavenou dobovým nábytkem, ve které počátkem 20. století proběhl sjezd Leninovy frakce ruské sociální demokracie. I Brandt si vzpomněl na svou dávnou revoluční minulost.
Lula byl patronem latinskoamerické levice, hovořil o velkých společných investičních i jiných projektech zemí Latinské Ameriky, jejichž přirozeným lídrem by byla Brazílie – už tehdy sedmá nejsilnější ekonomika světa. Lula byl (a jistě je) muž velkých vizí i praktického ducha.
Tak jako se Lula stal patronem Cháveze s Moralesem, latinskoamerické levice a lídrem rozvojového světa, byl tím, kdo vybral jako svou nástupkyni v prezidentském úřadu D. Rousseffovou. Byl tak v tom dobrém slova smyslu jejím mentorem. D. Rousseffová měla zajistit a také zajistila kontinuitu Lulovy prozíravé politiky na delší čas nežli osm let Lulova prezidentství. Rousseffová měla situaci za svého prezidentství o to složitější, že oslabil výrazný hospodářský růst z doby jejího předchůdce a země v polovině roku 2013 přešla do mírné recese.
Výdobytky z doby Lulovy vlády však fungovaly nadále. Desítky milionů lidí se díky rozumné, dalo by se říci reformě-socialistické, hospodářské a sociální politice v době Lulovy vlády – a na té se Rousseffová významně podílela – dostaly mezi střední vrstvy. Prostě levicová vláda rozumně přerozdělovala zdroje státního rozpočtu, tak aby to bylo ve prospěch co nejširších vrstev obyvatelstva země. Tato vláda dokázala také vytvořit nová pracovní místa a změnit strukturu hospodářství, což vedlo ke změně společenského statusu desítek milionů lidí.
Oproti tomu brazilská pravice přerozdělovala za své vlády vytvořený společenský produkt ve prospěch těch nejbohatších. Tedy těch, kteří to potřebovali nejméně. To je důvodem, proč ani zjevné zúžení sociální a politické základny brazilské levicové vlády D. Rousseffové, k němuž došlo důsledkem některých závažných chyb (např. megalomanské investice do výstavby stadionů pro letošní mistrovství světa v kopané, které pobouřily část brazilské veřejnosti a vedly k vážným a opakovaným nepokojům) a nekončící korupce ve vládní straně, nepomohly pravici k politickému zvratu. Korupce ostatně provází brazilskou politiku trvale, bez ohledu na to, zda se jedná o pravicovou, či levicovou vládu.
V páteční večerní televizní debatě mezi oběma kandidáty na prezidenta, kteří postoupili do 2. kola, došlo samozřejmě také na téma korupce. Konzervativní kandidát A. Neves se vyjádřil v tom smyslu, že prý Lula a Rousseffová „ví všechno“ o mnohamiliardové korupci ve státním ropném gigantu Petrobras. Rousseffová se na oplátku věnovala korupci ve státě Minas Gerais, ve kterém byl prezidentský vyzyvatel Neves guvernérem. Celkově však páteční politická debata nebyla tak plná vzájemných osobních útoků, jako tomu bylo u prvního z televizních soubojů před prvním kolem prezidentských voleb počátkem října. Tentokrát, při druhém souboji, došlo v debatě také na opravdu závažné otázky, jako jsou inflace, vliv recese na ekonomiku, vzdělávání, bydlení a zdravotnictví.
Brazilské pravici šlo zjevně o to navázat na období prezidenta F. Cardosa (období 1995–2003), ve kterém nebyly zdaleka tak silné rozpočtové transfery ve prospěch chudších a středních vrstev společnosti jako po 12 let vlády levicových prezidentů.
Ve 2. kole prezidentských voleb zvítězila poměrně těsně (51,64 % : 48,36 %) levicová kandidátka D. Rousseffová. V souboji o prezidenta zřejmě rozhodly střední vrstvy, přesněji „nové“ střední vrstvy, respektive ty části brazilských středních vrstev, které se na společenském žebříčku posunuly vzhůru za vlády levice.
Komentátoři vítězství Rousseffové přisuzují lehkému oživení hospodářství probíhajícímu zhruba od poloviny tohoto roku, po překonání mírné recese. (Zbývá ještě dodat, že v Brazílii je v současnosti nízká nezaměstnanost. Na konci září bylo vykázáno 4,9 % nezaměstnaných.) A dále rozhodlo to, že Rousseffová dokázala Nevese vykreslit jako elitáře chtějícího vrátit Brazílii do starých, horších, časů.
Podle analýz pro Rousseffovou hlasovala, vedle chudých, zejména nižší střední vrstva, tedy lidé, jejichž domácnost má měsíční příjem mezi 700 – 1800 dolary a kteří tvoří zhruba 40 % elektorátu.
Jiří Paroubek
