Včera ráno jsem jel, tak jako většina Pražanů, do práce městskou hromadnou dopravou (MHD). Bylo to pohodlné a lidí v metru bylo více nežli obvykle.
Na Prahu se valily traktory nespokojených českých zemědělců a na některých místech už docházelo ke skrumážím vozidel těch, kteří se poněkud dobrodružně vydali do hlavního města autem.
České zemědělství je v obtížné situaci. S výjimkou produkce pšenice anebo obecně obilovin, nemůžeme říci, že bychom byli schopni dnes hovořit o zajištění soběstačnosti našeho potravinářského průmyslu a obchodu produkty českých zemědělců.
Pokles produkce vepřového masa je alarmující, stejně tak jako pokles produkce masa drůbežího. Je to až neuvěřitelné. A na trh se tlačí levné produkty z Ukrajiny, které dříve nacházely uplatnění na vlastním ukrajinském trhu, ale také na trhu ruském.
Vážná situace českých zemědělců je tak způsobena do značné míry také přetrvávající válkou na východě a jihu Ukrajiny. Obchodní řetězce, jako všechny nadnárodní společnosti, svou činnost inspirují jen maximalizací zisku. A je jim v zásadě jedno, kde levněji nakoupí. Nejraději by dovážely zemědělské produkty ze zemí Mercosur, což by ovšem evropské zemědělství zcela zničilo. Evropské zemědělství je ale také součástí evropské kultury. To je jeho významná přidaná hodnota. Pokud nabudou vrchu a uplatnění nesmyslné myšlenky bruselských byrokratů, inspirované blouzněním některých ekologistických hnutí, mohou být vybíjena stáda dobytka. A to jen proto, že, s odpuštěním, tento dobytek, zejména pak hovězí, …prdí. Pardon za tento výraz. Ale stáda hovězího dobytka prdí také v Argentině, v Brazílii, v Paraguaji nebo Uruguaji. A Evropa nebude chtít snižovat svou spotřebu hovězího masa, byť by vybila část svých stád krav. A bude pak dovážet hovězí z uvedených zemí. Jsou to pro mě hrůzné představy.
Já sám si vzpomínám, jak jsem jako malý hoch chodil za babičkou do kravína, kde v závěru 50. let pracovala, tedy už poté, co byla provedeno „zestátnění“ českých zemědělců. V praxi to znamenalo i znárodnění kraviček, které byly do té doby ve vlastnictví rodin, a vlastně svého druhu členy těchto rodin. Vzpomínám si na jakousi paní, která chodila do kravína za krávou jménem Malina (to jméno si pamatuji přes 60 let) a rozmlouvala s ní. Byla to „její“ kráva a měla k ní citový vztah. To všechno se samozřejmě změnilo v obrovských velkochovech, ale představa, že země Mercosur vytvoří bezcelní zónu s Evropskou unií, jak o tom sní zřejmě významná část evropských byrokratů, by byla těžkou ranou evropskému českému zemědělství.
Prostě evropští zemědělci by nebyli konkurenceschopní ve většině produktů.
Je to ukázka nepromyšleného sociálního inženýrství vedoucích představitelů EU, kterým přitakává také vyučený teolog v křesle českého ministra zemědělství.
Vláda není ani schopna prosadit úplně jednoduchou povinnost, kterou by měly obchodní řetězce, aby dokládaly, za kolik nakupují zboží od českých zemědělců a za kolik a s jakým obchodním rozpětím, s jakou obchodní marží toto zboží prodávají.
Šéf ÚHOS, který by měl tyto proporce (nebo spíše disproporce) v dělbě zisku mezi zemědělci a obchodem hlídat, říká, že mu stát nedal žádné zadání a že tedy neví, co má dělat. Ve Francii něco podobného dělají už dva roky. A vcelku to funguje, protože francouzská inflace byla v posledních dvou letech podstatně nižší nežli ta česká.
Protesty francouzských zemědělců jsou ovšem stejně existenční záležitostí jako těch českých. Levné zemědělské produkty ze zemí Mercosuru bez celní ochrany v EU mohou zničit (nejen) francouzské zemědělství.
Jiří Paroubek
