Jedná se podle mého názoru o věc velmi kontroverzní, která silně rozdělí české veřejné mínění a nemohu se s ní proto ztotožnit. Jsem přesvědčen, že bratři Mašínové měli správný cíl a tím byl boj za svobodu. Volili však prostředky, které byly nesprávné: násilí.
Nejsem soud a ani jej nechci nahrazovat, nebudu proto hovořit, zda zabití tří východoněmeckých pohraničníků a dvou příslušníků SNB (policistů) je vraždou či hrdinstvím. Je to opravdu velmi subtilní otázka.
Ale při své cestě za svobodou nechali Mašínové za sebou i mrtvého pošťáka. Ten jistě nebyl exponentem bývalého režimu a neměl s komunistickou represí nic společného. Koneckonců, nepovažuji za žádné hrdinství, pokud jeden z policistů byl Mašíny zabit svázaný, a to zvláště odpudivým způsobem: podřezáním. Ani se tomu nechce věřit, tak podlé násilí u synů národního hrdiny.
Myslím, že si Mirek Topolánek zahrál na vyšší spravedlnost. On to zkrátka rozsoudil, zda se jednalo o vraždu či hrdinství.
Svoboda je pro mě příliš drahou a vysokou hodnotou, nežli aby byla potřísněna zabitím nevinných lidí.
Mirek Topolánek se snaží tímto siláckým gestem bez ohledu na české veřejné mínění vytvořit ze sebe bojovného, nesmiřitelného vůdce české pravice. Bohužel však nikoliv pravice konzervativně-liberálního zaměření. Těžko si umím představit Sarkozyho či Camerona, jak opěvují lidi, kteří mají na svém kontě lidské životy. Ale pan Mirek Topolánek české veřejnosti už v minulosti naznačil, kam tíhne jeho srdce. Je to hodně, hodně daleko napravo.
