Říkal jsem si, že pro zhodnocení premiéry hry britské dramatičky Niny Raineové potřebuji čas. Na první dobrou na mě inscenace hry zmíněné britské autorky „Bach a synové“ zapůsobila mimořádně skvělým dojmem.
Dal jsem si proto čtrnáct dní odstup, abych hru nehodnotil pod vlivem emocí.
Přiznám se, že jsem měl skepsi před zahájením představení k herci Radku Holubovi, který ztvárnil složitou postavu Johanna Sebastiana Bacha. Byl jsem možná ovlivněn tím, že tento herec většinou hraje velmi záporné role. Tedy, byl jsem ovlivněn jistou svou nechutí k herci, který své negativní role ovšem hraje naprosto přesvědčivě.
Složitá postava J. S. Bacha, to byl ovšem zatím zřejmé jeho nejlepší, skvělý výkon. Nepochybuji o tom, že při dalších představeních tento výkon R. Holuba přejde až do bravůry.
Hra N. Raineové popisuje jen několik významných událostí v životě geniálního německého skladatele. Jak jinak se vejít do formátu divadelní hry. Popisuje také některé jeho složité životní peripetie i komplikovanou povahu. Dává nahlédnout do jeho rodinných poměrů. Seznamuje nás s dvěma jeho manželkami, které stály po jeho boku a pomáhaly mu silně v životě i v jeho práci.
Letmo ukazuje také jeho dva syny. Jednoho (Karl Filip Emanuel Bach), toho úspěšného, který byl dokonce hudebníkem na dvoře pruského krále Bedřicha Velikého. I toho druhého, Viléma Friedemanna Bacha, který proslul dluhy a více méně nezřízeným životem plným alkoholu.
Bach se svými dvěma ženami měl celkem 20 dětí. Nahlédnout letmo do jeho osobního života bylo zajímavé. Zejména to ukazovalo, že celý život Bacha byl prostoupen péčí o rodinu a často musel za své nezdárné potomky platit i rozsáhlé dluhy.
Skvělé herecké výkony ukázaly také obě Bachovy ženy, Simona Postlerová jako jeho první žena a Aneta Krejčíková jako jeho druhá žena.
Těžko něco vytknout také oběma synům Bacha, tomu úspěšnému, ztvárněnému Markem Lamborou i známému opilci, kterého přesvědčivě zahrál Ondřej Brousek. Tito dva mladí herci patří nesporně k nejtalentovanějším současným mladým českým hercům.
Na jevišti se objeví také král Bedřich Veliký, přesvědčivě zahraný Václavem Svobodou. Došlo dokonce na legendární epizodu setkání obou těchto složitých osobností, krále a hudebního génia. Hudby milovný král dal při setkání s Bachem hudebníkovi velmi složité hudební zadání a motiv, který umělec měl rozvinout do trojhlasé fugy. Prameny říkají, že Bach tento těžký úkol Bach na místě zvládl. A poté ho Bedřich požádal ještě o šestihlas, což bylo u daného motivu zadání téměř nemožné. Bach si však také s touto výzvou, poté co odjel zpět z Postupimi do Lipska, kde žil, poradil. A mimořádně složitý hudební rébus brilantně vyřešil. Tak vzniklo třináct skladeb s názvem Hudební obětina, což je jedno z nejznámějších, ale zejména vrcholných děl J. S. Bacha.
Přiznám se, že jsem posledních čtrnáct dní, pokud jde o Bacha, nezahálel. Abych se dozvěděl o Bachovi co nejvíce, koupil jsem si Bachovu starou biografii od Ernesta Zavarského, slovenského nebo spíše československého muzikologa, z 80. let. V této knize je mimochodem seřazeno celé tehdy známé monumentální Bachovo dílo, tedy asi 1300 skladeb. Předpokládám, že od té doby se ještě řadu dalších skladeb podařilo objevit.
Prostě divadelní inscenace v Divadle na Vinohradech o Bachovi byla mimořádně skvělým zážitkem, na který budu rád vzpomínat. Každému rád doporučím tento divadelní kus jako jeden z nejlepších, které jsem za 65 let od zhlédnutí svého prvního divadelního představení (Papoušek má samé jedničky v Divadle Na zábradlí) viděl. Za připomenutí stojí i skvělé výkony hudebníků interpretujících v průběhu inscenace Bachovy skladby.
Jiří Paroubek
