Česko dlouhodobě zažívá odliv většiny nadhodnoty, která je u nás vytvářena, do zahraničí. Jak Kovanda v článku v MF DNES říká, jsme zemí, která má „vůbec nejvýrazněji rozevřeny nůžky mezi objemem vytvořeného HDP a objemem HND“.
Každý rok odchází z naší země do zahraničí na účty mateřských firem českých filiálek sta miliardy Kč. V některých letech se tato čísla blíží nebo i překročila částku 300 mld. Kč. V loňském roce to bylo „jen“ 257 mld. Kč. To ovšem nemluvím o tom – a Kovanda dělá jako by to nevěděl, tedy alespoň ve svém článku – že odliv společenského bohatství z Česka je ve skutečnosti ještě větší. Mateřské firmy si přeci ještě nastavují vnitropodnikové ceny, za které prodávají do Česka polotovary a výrobky svým filiálkám. A naopak od nich zpátky vykupují za ceny, za které je to především pro mateřské firmy výhodné.
ČSSD navrhuje zavedení bankovní daně, neboť příjmy zahraničních bank z českých filiálek neúnosně rychle rostou. České banky jsou pro jejich zahraniční majitele slepičkami, které snáší zlatá vejce. Každá země musí takové disproporce, které vznikají v její ekonomice, a jsou de facto v neprospěch občanů, řešit. Na běžných občanech banky vydělávají poplatky v často nesmyslné výši.
Argumentovat tím, jak to dělá Kovanda, že v Polsku při zavedení bankovní daně po roce 2013, došlo k poklesu „o 0,2 procentního bodu ekonomického růstu“, je poněkud úsměvné. Nemyslím, že existuje rozumná metoda, jak toto zjistit. V každém případě však Kovanda používá ve svém článku repertoár, obvyklý při zavedení či změně jakékoliv daně. V případě zavedení bankovní daně, se prý jedná o „amorální návrh, který trestá toho, kdo nijak nepochybil a zatím tedy nezavdal žádný důvod k trestu“. Připomeňme si, že zahraniční banky získaly největší české banky do svého vlastnictví převážně v závěru 90. let. Stalo se tak za okasní ceny. Byly to vynikající investice z hlediska poměru vložených peněz při nákupu a získávaných dividend. Především Zemanova vláda pod jistým tlakem, byla nucena privatizovat české banky, které ve svých bilancích obsahovaly ohromné množství toxických aktiv. Stát tato aktiva vyvedl do Konsolidační agentury, kompletně je tedy očistil, a prodal již očištěné banky zahraničním investorům. Ti si postavili ve velkých bankách vlastní „ceníky“ poplatků, kterými vysávaly peníze jednak ze soukromých osob, ale také z českého podnikatelského sektoru. Každý monopol by měl být zdaněn. Bylo asi chybou, že při privatizaci velkých českých bank nedošlo ze strany vlády k prosazení zásady přiměřenosti bankovních poplatků za běžné i další služby pro nové vlastníky. A že nebyl stanoven mechanismus jak to sledovat.
Kovanda, ve svém článku na objednávku, tak jako mnohokrát v minulosti, dokazuje proč zavedení třetí sazby daně (anebo daně z dividend) a také bankovní daně, prostě vůbec nejde. Závěr jeho článku je opět úsměvný. Nabízí alternativu toho, jak snížit odliv dividend z republiky jinak nežli zdaněním. Řešení je prý v rámci zvýšení atraktivity investičního prostředí v ČR „mnohem spíše ve snižování daní“(a tedy v poklesu jejich výnosu).
Je smutné, že ekonomické beletristy v zemi, jejichž prototypem je právě Kovanda, vůbec nezajímá, že z naší republiky odchází každoročně sta miliardy korun dividend do zahraničí. Přeci v zájmu země a zejména jejích občanů je, abychom dostali každoročně alespoň pár desítek miliard korun zpátky. Je to dobré pro běžného občana, ale také pro české podnikatele. Hrozit tím, že se banky nevzdají stále se zvyšujících zisků a budou zvyšovat bankovní poplatky a úroky z úvěrů, je jen obvyklé strašení. Těch 11 mld. Kč sektorové daně z bank velkým peněžním domům nebude vůbec stát za to, aby si ničily svůj krásný byznys, který u nás mají. Budou třeba mnohem živěji poskytovat úvěry podnikatelům, což se jim dnes tolik nedaří. Pan Kovanda by si měl promluvit s několika českými podnikateli, kteří usilují o úvěry ve velkých bankách, aby zjistil, jak je to často velmi složité, ba dokonce nemožné.
Jiří Paroubek
