Někteří lidé si prostě nemůžou pomoci. Je spíše překvapivé, že se v článcích v předních českých tištěných médiích mohou prezentovat velmi vážně názory politologických kutilů a nikoliv skutečných odborníků.
A tak jsem se v dnešním článku „Počítání Čín“ v Lidových novinách (LN) z pera Karla Olivy dozvěděl, tolik zvláštních dezinformací, že je to na pováženou.
Pro pana Olivu, který byl zřejmě skvělým jazykozpytcem a donedávna šéfem Ústavu pro jazyk český, jsou mezinárodní vztahy oblastí, které prostě nerozumí. Tak jako já někdy přemýšlím, jestli mám napsat na začátku nějakého slova s nebo z, tak on by měl při psaní článku pečlivě zvažovat fakta a nikoliv své dojmy.
V jeho článku jsem se dozvěděl, že „princip jedné Číny je totiž dítětem neformální dohody, na které se domluvili poloformální zástupci Čínské lidové republiky a Čínské republiky, když se v roce 1992 sešli v tehdy ještě svobodném Hongkongu“.
Nevím, zda se někdy zástupci čínské vlády sešli se zástupci Kuomintangu z Tchaj-wanu nebo ne. A není to vůbec důležité, protože princip jediné Číny byl přijat v Šanghajském protokolu, který v roce 1972 podepsali za Čínu Mao Ce-tung a za Spojené státy prezident Nixon. Na základě tohoto paktu zmizel Tchaj-wan z OSN a z Rady bezpečnosti OSN a americká armáda z Tchaj-wanu. Křeslo v Radě bezpečnosti a v OSN místo Tchaj-wanu zaujala právoplatně Čínská lidová republika. Princip jediné Číny převzali vlastně od Američanů také J. Dienstbier a V. Havel při formulovaní zahraniční politiky demokratického Československa počátkem 90. let. Tedy, princip jediné Číny není nic, co by bylo vágně vyjádřeno, jak se domnívá K. Oliva. Je mi líto, že mu ruším jeho bludné kruhy.
Dále není pravda, že by v roce 1992 existoval ještě nějaký svobodný Hongkong. Hongkong před navrácením do Číny byl britskou kolonií, tedy územím s koloniálním statutem a v Hongkongu se nekonala žádná demokracie západoevropského či amerického typu. Především nebylo uplatněno rovné hlasovací právo obyvatel a nebyly voleny reprezentativní samosprávné orgány Hongkongu. Prostě Hongkong řídila koloniální správa a rozdíl mezi kolonií a demokratickým státem by mohl být jasný i výtečnému jazykozpytci.
V závěru se K. Oliva přimlouvá za uskutečnění politiky „dvou Čín“ a to i na úrovni Evropské unie. Ta prý „totiž strká hlavu do písku před realitou a drží se principu jedné Číny“. To už je přímo komická posedlost. Nikdo z velkých států EU, ani Německo, jehož je Čína největším obchodním partnerem, ani Francie a už vůbec ne Itálie se smlouvou o strategickém partnerství s Čínou, nemá zájem se zabývat chimérami. Mají stejný zájem jako Číňané z pevninské Číny i z Tchaj-wanu - dělat vzájemně výhodný obchod, to je vše.
Nechci radit panu šéfredaktorovi Lidových novin, ale možná, že by si mohl dovolit na svých stránkách, pokud jde o čínskou problematiku, dát prostor někomu kvalifikovanějšímu nežli je jazykozpytec. Možná politologovi, diplomatovi, bývalému vrcholnému politikovi zabývajícímu se dlouhodobě zahraniční politikou apod.
Panu Olivovi bych doporučil, aby se příště zabýval spíše problematikou tvrdých a měkkých i/y, které plně rozumí a nezabýval se galaxiálními problémy, kterým rozumí jen málo.
Jiří Paroubek
