V českých médiích jsem minulý týden narazil na zajímavá fakta. Od začátku 20. století, tedy významného přelomu v dějinách našich i evropských, bylo vězněno 10 čs. či českých premiérů.
I prezidentů bylo u nás odsouzeno i vězněno hned několik. Svědčí to minimálně o tom, že kdo nějak vyčníval názory a postoji, byl pro aktuální státní moc terčem.
Náš národ v tom hrál roli pasivních, ale někdy i aktivních pomocníků. Všeobecně řečeno, nijak se proti tomu viditelně nebouřil, pokud přímo nepodepisoval petice a rezoluce proti „lumpům a zrádcům“. Média samozřejmě vždy stála na té „správné“ straně. Tedy na straně věznitelů. Měla jasno.
Lidé přes vládní propagandu mnohdy pochybovali, ale to bylo tak asi jediné, co se s tím dalo dělat.
Pravdou je, že protestovat by mnohdy znamenalo riskovat vlastní život. Určitě v době nacismu a také v 50. letech, tedy v době komunistického režimu.
Stojí za to o tomto jevu přemýšlet a zkusit se poučit, čeho se vyvarovat. Každá aktuální moc má totiž tendenci sama sebe vnímat jako „jediná správná“ – konající dobré věci v zájmu těch vyšších hodnot s představou vlastního věčného trvání.
Měli bychom se naučit na věci hledět s větším nadhledem, tlumit vzedmutí emocí svých i ve společnosti a moc trestat v rukou státu pokud možno směrovat jen na skutečně pro lidi nebezpečné činy.
I dnešní moc vykazuje čím dál tím silnější tendenci sklouznout do našich vyjetých historických kolejí.
Máme nejvíce vězňů ve srovnání s okolními státy, máme nejdelší průměrnou dobu trestů, jednu z nejvyšších recidiv. Ve věznicích je velké množství lidí, kteří se dopustili něčeho, co nijak zásadně neohrožovalo životy a zdraví spoluobčanů. Do vězení se v poslední době dokonce dostávají i lidé za své názory a jejich poněkud bizarnější formu prezentace.
K tomu naše věznice ani vzdáleně nepřipomínají něco, čemu bychom mohli říkat západoevropský standard nebo alespoň průměr.
Jen pro ilustraci uvedu úryvek z pamětí Karla Kramáře, prvního čs. premiéra:
„…viděl jsem svou celu v celé její ohavné špíně, po stěnách pornografické kresby, nápisy a v tom všem já, jeden z předních parlamentářů českých a rakouských… – zdálo se mně, že nic nemůže být hroznější než ta noc v smrduté, špinavé cele pro vrahy a zloděje,“.
Na rozdíl od vrahů a zlodějů se však Karel Kramář, těšil mnoha výhodám, které Rakousko poskytovalo politickým vězňům. Mohl být oblečen do vlastního civilního oděvu, stravu si mohl nechat posílat z restaurace, předplatit si tisk. Do cely si mohl koupit vlastní židli, umyvadlo a knihovničku. Jeho žena a další členové rodiny či přátelé ho mohli navštěvovat každý týden.
Jak je tomu dnes, více než sto let po zážitku Karla Kramáře? Špína, kresby a nápisy zůstaly, zůstaly i stejné budovy bez zásadních změn. Civilní oděv u nás odsouzení nosit nesmí, strava je často hodně podprůměrná. Vlastní židli a knihovničku mít nesmíte a rodina za vězni smí jednou měsíčně. To jsme se to o moc dál neposunuli, spíš naopak zhoršili.
Pravda, od dob starého Rakouska náš systém vězeňství prošel „laskavou" péčí totalitních režimu jistými změnami. Z toho se doposud nevzpamatoval a ani nevypadá, že by se vzpamatovat chystal.
Nové, liberální demokracii to, zdá se, vyhovuje. Stejně tak vyhovuje trestní zákon vycházející z principů zákonnosti bývalého režimu, takže se „okradení státu a EU“ trestá přísněji než zabití, neúkladná vražda, nemluvě o znásilnění.
Když to teď na Slovensku Ficova vláda mění a směřuje ke standardům trestního práva v Rakousku nebo Německu, progresivní zastánci liberální demokracie pořádají protesty s podporou politických neziskovek. Tak si základy komunistického práva našly své nové hlasité zastánce. Hájí přeci ty tolik skloňované „hodnoty“.
Naše vláda nic z toho měnit nechce, že pane premiére Fialo, ministře Blažku a ministře Rakušane. Možná se sami jednou budete divit jako Karel Kramář, ale to už bude pozdě.
Jiří Paroubek
