Česká školní inspekce vydala před pár dny velmi zajímavý materiál, který přináší srovnání téměř osmdesáti zemí OECD i tzv. rozvíjejících se ekonomik, ve kterém porovnává úroveň vzdělanosti patnáctiletých žáků ve třech oblastech.
Jednak je to znalost matematiky, dále schopnost logicky interpretovat čtený text a konečně úroveň znalostí v oblasti vědy (především přírodních věd).
Věnuji se v posledních dnech studiu těchto materiálů z několika hledisek. Především mě zajímá mezinárodní srovnání, a jak si v něm stojí Česká republika. Dále mě zajímá (a to bude předmětem mého dalšího, samostatného článku) vývoj „vzdělanosti“ českých žáků v průběhu celého sledování, které trvá již od roku 2000.
Analýza úrovně vzdělanosti za minulý rok se jmenuje PISA 2018 a shrnuje výsledky získané v minulém roce sběrem dat v jednotlivých zemích. Mám-li upřímně odpovědět na druhou otázku, tzn. na pozici České republiky v mezinárodním srovnání, nemohu říci, že by byla úplně špatná. Výsledky českých patnáctiletých žáků se pohybují ve všech třech oblastech někde mezi dvacátým prvním až dvacátým pátým místem. Bohužel se však tyto výsledky oproti roku 2000 i proti většině dalších měření v následujících letech zhoršily. Zhoršení sice není dramatické, ale je poměrně podstatné.
Pokud jde o celosvětové žebříčky, tak bych doporučil se seznámit s pořadím v nich především českým sinožroutům, pánům Hřibům a dalším. Na prvních místech v žebříčku ve všech třech oblastech se totiž až překvapivě jasně z téměř osmdesáti zemí umisťuje Čína (!). Je pravda, že se jedná o výsledky "jen" ze tří velkých čínských provincií a že mezi těmito provinciemi jsou Peking a Šanghaj, tedy dvě obrovské metropolitní aglomerace, které čítají každá kolem 30 milionů obyvatel. Nicméně podle zkušenosti, kterou jsem v Číně udělal při svých častých návštěvách v různých provinciích (v tomto roce jsem byl v Číně šestkrát, a to ve čtyřech provinciích), se domnívám, že stejný vzdělanostní systém, který je uplatněn ve třech čínských provinciích, kde proběhlo zkoumání, je uplatněn i ve všech dalších. A ve všech dalších čínských provinciích jsou žáci škol motivováni mít co nejlepší studijní výsledky, neboť to jim může dát vstupenku k lepšímu životnímu, tedy společenskému a pracovnímu uplatnění. Je to v první řadě vstupenka na vysoce kvalitní střední školy a také na velmi kvalitní vysoké školy.
Čína udělala za 70 let existence lidové Číny ohromný vzdělanostní pokrok. Prakticky se zbavila negramotnosti, která ji na počátku existence ČLR tlačila k zemi. S negramotnými občany přece není možné dosáhnout pokroku v žádné společenské oblasti a tím méně při rozvoji národního hospodářství.
Ještě v 70. letech byla na tři roky přerušena výuka na čínských vysokých školách. Studenti vysokých škol, kteří byli hlavními nositeli tzv. velké kulturní revoluce, odešli tehdy pracovat na tři roky do zemědělství. Od počátku reforem Teng Siao-pchinga v roce 1978 došlo ovšem také ke kvalitativnímu zvratu ve školství a vzdělanosti. To byl také důležitý fundament čínského hospodářského zázraku posledních čtyřicet let. Čína se zbavila negramotnosti, vytvořila silnou vrstvu vzdělanců a vynikajících manažerů, což je zejména produkt jejího výtečného školství. To není žádný komunistický trik. Prostě Číňané mají dnes důvody k velké spokojenosti a určitě se s dosaženými výsledky v úrovni vzdělanosti žáků nespokojí a půjdou dál. Ostatně konkurenční prostředí, které se podařilo v Číně vytvořit ve školství, přirozeně pohání žáky základních škol, studenty středních i vysokých škol k co nejlepším studijním výsledkům.
Chci na základě své osobní zkušenosti upozornit jen na jednu věc. Ve starší i střední generaci Číňanů je jen sporadická znalost cizího jazyka, ale u mladých Číňanů a Číňanek je možné se setkat již s velmi slušnou znalostí anglického jazyka. Nicméně, nedomnívám se, že pokud by předmětem mezinárodního srovnání byla také znalost cizích jazyků, tak by mladí Číňané uspěli tak skvěle jako ve třech dalších oblastech. A naopak, výsledky jiných studií mě opravňují k přesvědčení, že čeští žáci by naopak byli hodnoceni, pokud jde o úroveň znalostí cizích řečí, mnohem lépe než ve třech ostatních oblastech. Pokud jde o další země, které se pohybují v první desítce mezinárodního srovnání, hned za Čínou, tak jsou to pravidelně všechny čínsky mluvící země (Singapur, Makao, Tchaj-wan, Hongkong). To, co spojuje tyto země, není stejný systém vzdělávání (v Hongkongu je britský, v Makau je portugalský, na Tchaj-wanu nejspíš americký), ale spojuje je talent čínských žáků a jejich obrovská ctižádost motivovaná snahou o společenský vzestup.
Ze zemí Západu se v první desítce objevuje prakticky vždy Estonsko, Japonsko, Jižní Korea, Kanada a ve dvou případech dokonce také Polsko a jednou Irsko.
Český žák se těžko může přizpůsobit asijskému způsobu výuky, ale podívat se na to, jak to (dobře) dělají v Estonsku, Finsku, v Kanadě či v Polsku by bylo velmi účelné. A s využitím zkušeností především těchto zemí zlepšit během příštích několika let úroveň vzdělanosti českých žáků.
Zlepšení výuky matematiky přinese v příštích 20 až 30 letech zlepšení v mnoho technických oborech, v celém českém průmyslu. A zamezí trapným diskuzím, zda je možné připustit maturitu z matematiky anebo ne.
Jiří Paroubek
