Tak tu máme
opět září a s ním i začátek školního roku. Přestože jsem ze školních lavic již
poměrně dlouho, nedá mi to a pokaždé si vzpomenu na svá školní léta. Byl jsem
takový ten školní grázlík co lítá v každém průšvihu.
Učitelé a popravdě i různí příbuzní a známí mi říkali: „Ty kluku, ty rosteš pro šibenici“ a „ Co z tebe jednou bude“, apod. Svou maminku jsem doháněl k šílenství, neb nebylo dne, kdy bych nepřinesl nějakou tu poznámku, popř. pozvání k osobní návštěvě mé učitelky, nebo ředitelky. Až dnes dokážu pochopit pocity mé maminky, když se mnou musela v šesté třídě před tzv. „ Výchovnou komisi“, která mamince ve složení: ředitelka školy (kovaná soudružka), třídní učitelka a výchovný poradce (otec mého spolužáka, policista SNB a domácí tyran a despota), radila, jak mě má vychovávat. Je pravda, že na mě nic nezabíralo. Těch výprasků co jsem dostal a houby platný. Naštěstí jsem se docela dobře učil, až na pár předmětů, které mi moc nešly, a to jsem zase slýchal, že jsem blbej a co ze mě jednou bude. Jediné co na mě trochu platilo, byly slzy. Když už máma nemohla a rozbrečela se, že neví co se mnou dál, tak jsem se rozbrečel taky a ujišťoval ji, že už budu hodný a většinou mi to i pár dní vydrželo. Až do dalšího průšvihu. A maminka mi říkala: „Počkej, pánbůh ti to jednou vrátí na dětech.“ Měla pravdu, co já se nalítal do školy kvůli průšvihům svého syna, co jsem vyslechl keců co z něj bude, až vyroste a i na tu výchovnou komisi a k návštěvě dětského psychologa došlo. A tam jsem se konečně dozvěděl to, že můj syn je prostě trochu hyperaktivní a jeho problémy se psaním a mluvnicí ( na matyku je dobrej po mě) jsou způsobeny tím, že je tak trochu dyslektik. Nelenil jsem tedy a na internetu jsem si nastudoval co vlastně tyto dva pojmy znamenají, a zjistil jsem, co slavných lidí bylo dyslektických, dysgrafických, hyperaktivních apod. Třeba takový Tom Cruise, když jsem četl o jeho problémech v dětství, musel jsem ho obdivovat, že se vůbec dožil puberty. Nebo sám veliký Albert Einstein, toho málem nechali propadnout z matiky. A jiní a jiní. A tak jsem klukovi přestal nadávat, přestal jsem si dělat hlavu z jeho poznámek a na třídních schůzkách jsem učitelům říkal: „ Co naděláte, kluk je holt dyslektik a hyperaktivní.“ No a mladej o pár let později maturoval s vyznamenáním a pochvalou ředitele školy (naskenoval jsem a škodolibě poslal do sborovny bývalé ZŠ), Teď je na vysoké škole, kam se sám přihlásil a já mu držím palce, ať to dotáhne až do konce a jsem na něj hrdý. Takže chci říci ostatním rodičům, kašlete na to, co vám kdo o vašich dětech říká. Vy jste ti, kteří je vychovávají, kteří je milují, starají se o ně, strachují se, rozčilují se s nimi, jdou vám na nervy, a když usnou, jdete je přikrýt a dát jim pusu.
A svým rodičům chci vzkázat: „Maminko a tatínku, ne blbej a grázl, ale dyslektik a hyperaktivní!
