vy když něco kupujete, vždycky slova dáte. Zač toho vola dáte do stola, zač ho dáte, kdž nic neříkáte, zač ho dáte, dáte do stola...“
„Řemeslo má zlaté dno“ praví staré přísloví – a dnes už neplatí? Říkali nedávno v televizi, že je u nás málo řezníků, a prý se to brzy objeví na ceně masa, zejména vepřového. Řeznictví je prý těžké řemeslo, vyžaduje silné a zdravé muže, proto se na řeznický učňovský obor nikdo nehrne. U práce se prý nemůže sedět, musí se po celý den stát, a práce při vysekávání masa vyžaduje nejen sílu, ale i zručnost. No jo, asi je opravdu pohodlnější být úředníkem, od rána sedět a hledět do počítače - i když si myslím, že zdraví to příliš neprospívá...
A přitom – co se například týká toho řeznictví - mám zkušenosti. Blízko našeho domu máme supermarket, ale i soukromé řeznictví U S...ů. V supermarketu občas nakoupím nějaké balené chlazené drůbeží nebo vepřové maso, ale daleko raději je nakupuji v tom našem nedalekém soukromém řeznictví. Skoro denně tam dovážejí čerstvé maso z vlastního výseku, sami si vyrábějí párky, klobásy a jiné uzeniny. Jejich šrůtky voňavého uzeného masa a slaniny jsou jedna báseň. A kromě toho v chladných měsících roku tam pravidelně pořádají zabíjačkové dny, jejich jelita, jitrnice, ovar a škvarky jsou vždy čerstvé a chutné. Prodavačky jsou uměvavé, vždy dovedou poradit, prostě řeznictví U S....ů nemá chybu. .
Že “řemeslo má zlaté dno“ věděli již naši předkové a dobrý, poctivý řemeslník byl všemi vážený člověk. O kvalitu řemeslníků ve městech dbaly již od středověku řemeslnické cechy, nějakého nešikovného „čučkaře“ by do cech nepřijali. Cechy měly svoje představenstva, vlajky se znaky a symboly, s kterými se jejich členové pyšnili při různých oslavách, hrdě je nosili v průvodech.
A na vesnicích? Žádná dědina se neobešla bez svého pekaře, řezníka, krejčího, ševce, zedníka, pokrývače, kováře, koláře, cestáře, často i sedláře, který vyráběl chomouty a opravoval postroje na tažné zvířectvo. Některá tradiční řemesla dobou zákonitě zanikla, jiná jsou však potřebná dodnes.
O někdejším množství různých řemesel se dovídáme i z českých a moravských lidových, nebo zlidovělých písní a říkadel, často humorně laděných, jako jsou například tyto:
„Stavěli tesaři zedníkům lešení, po něm se prochází mý potěšení...“, „Jsou mlynáři chlapi, chlapi, když jim mlejny kapy, klapy...“, "Pekla vdolky z bílé mouky, sypala je perníkem...“, „Potkal mlynář kominíka, nevyhnuli se, když do sebe narazili, umazali se...", „Jaké je to hezké, dva kováři v městě...“, „A já pořád kdo to tluče, a to bednář na obruče...“ - až po tu žertovnou „Šel dráteník po ulici, šupsajda, jedna paní nespala, z okna n a něj volala, aby jí šel zadrátovat hrnec s dvěma uchama...“ Těch písní o řemeslnících je mnoho, jen si na ně vzpomenout...
Dnešní doba ale řemeslu bohužel nepřeje. Chybí nám řezníci, ševci, zedníci, pokrývači, obkladači, malíři pokojů a další. Studentů různých středních a vysokých škol máme mnoho, ale učňů a vyučenců v různých oborech je nedostatek. A to hlavně těch, bez kterých se žádná dnešní společnost neobejde.
Nabízím vám přehlídka představitelů různých tradičních řemesel na Valašsku, jak je vytvořily šikovné ruce uměleckých řezbářů na Moravě.
(Galerie dřevěných soch ve Velkých Karlovicích).
