Sedí na okraji postele a brečí.„Dělej, Jirko, ať to stihneme, škola začíná v osm a už je půl osmé,“ napomíná ho máma. „Nikam nejdu, “ mračí se Jirka, na zádech batůžek s bezpečnostními zeleno žlutými pruhy a tváří se jako kakabus.
Jindy jeho veselá hnědá kukadla se dnes topí v slzách. Na její otázku „no řekni, proč nechceš do školy?“ kouká do země a zarytě mlčí.
Nakonec se jí ho přece jen podařilo přemluvit aby vstal a obul si sandály, a do školy se spolu vypravili. Ale ještě ve školních dveřích se na ni otočil se smutným, vyčítavým pohledem… “Nechápu, co se s tím naším Jirkou děje, “svěřuje se odpoledne manželovi, „tolik se do první třídy těšil a najednou takový odpor.“
Večer si ho oba zavolali a vyptávali se ho, proč najednou do školy nechce, jestli za to může paní učitelka, jeho spolužáci, anebo má snad proto nějaký jiný důvod - ale mlčel jako zařezaný, slovo z něj nevypáčili… A každá ráno stejná scéna - vzdor, slzy, a čím víc na něj tlačili, tím to bylo horší. Dokonce ze samého rozčilení nechtěl ani snídat - a začalo se mu dokonce klepat koleno. „No nic, my to sami nevyřešíme,“ řekla máma, „musíme navštívit dětského psychologa, snad nám poradí… Zašli k němu a on jim řekl, že si s chlapcem potřebuje promluvit o samotě. Zavolal si Jirku do ordinace a po chvíli jim s úsměvem sdělil:
„Váš chlapec se mi svěřil, zdá se, že jeho problém bude vyřešen. Víte, proč nechce chodit do školy? Kvůli školní jídelně. Vlastně - prý kvůli té přísné paní, co stojí u okýnka a odebírá dětem po obědě použité nádobí. On některé jídlo, které mu nechutná, prý nemůže dojíst, a ona ho při vracení talířů neustále nutí, aby všechno dojedl... A když protestuje, tváří se, že se na něj kvůli tomu velice zlobí. On se té "přísné paní“ jednoduše bojí, má z ní neurózu. (A vám to také nechtěl říct, protože měl obavu, že byste se na něj také zlobili). Myslím, že by stačilo, kdybyste do školní jídelny zašli a s tou paní si promluvil, případně s její nadřízenou ve školní jídelně.“
A tak se stalo. Rodiče zašli do jídelny, s tou vysokou, korpulentní paní u okýnka, kde se odebírá nádobí, si promluvili, ta se na Jiříka začala namísto mračení usmívat - a najednou bylo všecko OK. Prvňáček Jirka zase začal chodit do školy rád.
***
Poznámka. Jak vidíte, někdy nechtějí prvňáčci chodit do školy i z důvodů, které se nám, dospělým, zdají úplně malicherné, kdežto pro šestileté dítě mohou být nepřekonatelným problémem. Například i ta strava ve školní jídelně. Doma bylo donedávna zvyklé na jiné jídlo, nebo na jeho jinou úpravu, a najednou změna se kterou si neumí samo poradit. Každé dítě je jiné, některé děti jsou citlivější, a s těmi je třeba jednat tak, aby se nám nebály se svým trápením svěřit. Časem si samozřejmě zvyknou na jiné prostředí - a je po problému.
Toto je skutečná příhoda, i když jsem změnila chlapcovo jméno.
