V televizi právě končily večerní Události, když zazvonil telefon: „Mirko, přišlo ti parte? Zemřela teta Fanuša. Pokud chceš přijet, pohřeb bude v sobotu ve tři hodiny odpoledne v halenkovském kostele. Ahoj, bratranec Franta".
Po chvilce jsem se rozhodla, že na pohřeb pojedeme. S tetičkou Františkou jsem se setkala jen několikrát v životě, ale vím, že to byla moc hodná, pracovitá a obětavá paní. Od mládí sloužila u sedláka na Hané, nikdy se nevdala a na stáří zůstala sama. Sedláky, kteří zůstali bezdětní, doopatrovala k smrti. Odkázali jí za to dům se zahradou, ale nic z toho neměla… Brzy onemocněla a poslední léta dožila v domově důchodců. Zemřela v požehaném věku 92 let. Můj otec, který pocházel z osmi sourozenců, si s ní po celý život dopisoval. Dokud žil, psávala mu dlouhé dopisy a oslovovala ho „nejmilejší bratříčku.“ Na pohřeb musíme, už i k vůli dědečkovi, on by nám to nikdy neodpustil...
V sobotu dopoledne stála před našimi okny čerstvě umytá, naleštěná felicie, do které od rána nemilosrdně pražilo horké červnové slunce. Kolem druhé hodiny odpoledne jsme smutečně oblečeni a naladěni vyjížděli ze Zlína směrem na Valachy. Před Vizovicemi se občas zablýsklo a nebe se začalo postupně zatahovat těžkými bouřkovými mraky. Ve Vsetíně si manžel potřeboval vyřídit nějaké záležitosti a proto zastavil na náměstí. Když se chtěl po chvíli znovu nafázovat na výjezd z města, a přibrzdil na křižovatce, v automobilu to škytlo a nebylo možné ho nastartovat. Mezitím se setmělo, zvedl se prudký vítr, zahřmělo a začalo lít jako z konve. Bylo půl třetí, do obce H... místa pohřbu, to bylo ještě nejmíň dvacet minut cesty a my byli zcela nepojízdní. Manžel se tedy rozhodl přivolat „žlutého anděla“. Opraváři tu byli naštěstí coby dup, zjistili že se jedná pouze o vadnou pojistku, rychle ji vyměnili za novou - a my se znovu rozjeli...
Liják však neustával. Blesky křižovaly oblohu, a hromy, které se několikanásobně odrážely na hřebenech Javorníků, násobily tak svoji sílu... Do H... jsme dorazili po třetí hodině a zastavili u kostela. Snad ještě stihneme obřad, mínila jsem. Ale chyba... Po našem příjezdu se strhla hotová mela. Klikaté blesky, doprovázené hřměním a průtrží mračen, se tak vystupňovaly, že nám nedovolily vystoupit z auta. Ale jen co burácení trochu ustalo, rozběhli jsme se pod deštníky ke kostelu. V něm - kromě několika venkovských babek, ukrývajících se tam před deštěm, však už nikdo nebyl. Prý se obřad přenesl na hřbitov. Chtěli jsme se tam dostat, ale jen co jsme vykročili ze dveří kostela začalo znovu lít jako z konve. Ze hřbitovních vrat mezitím vybíhalo několik posledních smutečních hostů, převážně muzikantů, vytřepávajících vodu ze svých trubek a heligonů.
Zdálo se, že obřad skončil a na hřbitově již nikdo není. Rozběhla jsem se znovu schovat do dveří kostela, zatím co se manžel aspoň položit kytku na hrob - když už jsme přišli s křížkem po funuse. A položil. Musel ale proběhnout hustým deštěm přes celý hřbitov, tetin hrob se totiž nacházel až v jeho rohu, u márnice. Když se konečně vrátil, zmoklý jako myš, pravil: „Představ si, že když jsem tam tu kytku pokládal, vykoukl někdo z márnice. Málem jsem z toho měl smrt.“ (Asi některý z muzikantů, co se tam ukryl před deštěm).
Pak najednou přestalo pršet a vysvitlo slunce. Navrhla jsem zajít do hospůdky za kostelem, trochu se tam usušit a dát si kávu. Jen co jsme vkročili do dveří, přivítalo nás bouřlivě několik tam pokuřujících strýců, údajně mých bratranců a manželů mých sestřenic. Oni nás poznali – my je ne... My jsme totiž hodně rozvětvená rodina. Šest otcových sourozenců mělo po čtyřech až pěti dětech, ty také měly děti, a tak dále - a tak dále ... Takže se již vzájemně neznáme.
V hospodě byly prostřeny dva dlouhé stoly - ale smutečních hostů tam bylo poskrovnu. Prý se většina z nich hned po skončení obřadu běžela domů převléct, tak byli promočeni. Netrvalo dlouho a místnost se začala zaplňovat. Pohřební hostina sestávala z vepřo - knedlo - zela, z různého pití, ale hlavně z pravých valašských frgálů různých náplní - makových, tvarohových i hruškových. A tak jsme jedli, pili, hodovali, seznamovali se sestřenicemi a bratranci, s jejich dětmi - a dětmi jejich dětí... Vzpomínalo se, jaké to bývalo kdysi na Valašsku těžké - a jak to tam není lehké ani dnes. A kolik je tam teď nezaměstnaných, a práce nikde nadohled. A co prý musí zaplatit farářovi za obřad. A že se v kostele stále na něco vybírá, naposledy na počítač a na kopírku. A na co prý v kostele potřebují kopírku?! A ti muzikanti si prý domluvili 1700 korun - ale za co prý jim máme vlastně zaplatit, když k vůli lijáku nezahráli ani jednu písničku? No, ale zaplatit se jim musí, když jsme jim to slíbili...
No - a když se to tak všechno povzpomínalo, probralo a rozebralo, pojedlo a popilo, a začalo se stmívat, byl čas odebrat se k domovu. Na cestu nám jedna z tet přibalila výslužku valašských frgálů, s makovou, hruškovou a tvarohovou náplní, od každého pořádný kus.
A to je konec mého povídání. Nevím, jestli tetička Fanuša poslala na své příbuzenstvo hromy a blesky, ale protože vím, že to byla hodná a bohabojná žena, věřím, že by to nikdy neudělala... Ale na její pohřeb, na toto podivné poslední rozloučení, nikdy nezapomenu…
.Poznámka: Pohřeb byl před několika lety...
