Víte co to byla „šatenka“? Asi nevíte... Současníkům to slovo už nic neříká, a nás, pamětníků, co ještě pamatují přídělový systém na potraviny a průmyslové zboží v době druhé větové války a po ní, rok od roku ubývá...
Za války, jak se říká, „nebylo ničeho“ - a po válce? Jako první se v zemi musel vybudovat těžký průmysl, a na to ostatní prý přijde až později... A proto ještě i deset let po válce - nejméně do poloviny šedesátých let, bylo všeho nedostatek a téměř na všechno zboží byl tzv. přídělový systém. Vztahoval se na potraviny a na všechny druhy průmyslové zboží včetně textilu a obuvi. (Dokonce prý i na tabák). Na začátku měsíce si každý jednotlivec nebo rodina vyzvedli na MNV kartu s vytisknutými obdélníčky (poukázkami) na různé zboží. Byl tam jeho název, množství nebo i váha. Prodavači v obchodě si při jeho prodeji příslušný obdélníček odstřihli a zaevidovali. Množství poukázek bylo závislé na počtu členů domácnosti.
V té době jsem byla školačka a dojížděla jsem s ostatními dětmi z naší vesnice do školy ve vedlejší obci, vzdálené asi pět kilometrů. Bylo chladno, začínal měsíc říjen, když mě maminka požádala, abych tam pro rodinu v prodejně obuvi Baťa koupila několik párů teplých ponožek a bačkůrky pro mladší sestru. Peníze na nákup jsem si schovala do školní brašny a růžovou kartu, „šatenku“, jsem přiložila do obalu k průkazce na autobus. (Žákovská sleva na jízdu autobusem pro školáky byla tehdy padesát procent). Ten papndeklový obal s průkazkou jsem pravidelně nosila v kapse mého červeného kabátku.
Po skončení vyučování jsem zašla do prodejny Baťa, koupila požadované zboží a pak jsem se jako obvykle vracela s ostatními dětmi autobusem domů. Ten byl jako vždy přeplněný cestujícími, dospělými i námi dětmi. Stály jsme tam namačkáni v uličkách mezi sedadly. Jízda naštěstí netrvala dlouho, záhy jsme míjeli první chalupy v dědině.
Ale jen co autobus zastavil u hospody „U Tenorů, “ zjistila jsem, že mi papírový obal s průkazkou i s šatenkou chybí. Asi mi ho někdo z cestujících během jízdy z kapsy vytáhl. Nevěděla jsem co mám dělat... Jen co jsem s ostatními dětmi z autobusu vystoupila, řidič zavřel dveře, nastartoval, autobus se rozjel a v zatáčce mi zmizel z očí. Loudala jsem se celá nešťastná domů a bylo mi do breku.
Dopadlo to ale dobře. Maminku to samozřejmě nepotěšilo, přijít o šatenku pro celou rodinu hned na začátku měsíce byla velmi nepříjemná věc, ale nic mi nevyčítala. Věděla že jsem za to nemohla - jen mi tenkrát řekla, že bych si měla pro příště dávat na své věci větší pozor.
Slíbila jsem jí to, ale to víte... Jsem dost roztržitá, od té doby se mi něco podobného stalo již víckrát. Nenechavci jsou vynalézaví – neštítí se okrást ani dítě, natož dospělého...
***
Tenkrát jsem si ale poprvé uvědomila, že na světě nejsou jen lidé dobří, ale i zlí, ti, kteří ubližují druhým.
