Bývalo kdysi zvykem, a možná i povinností středních škol, vybavit čerstvého absolventa školy nejen znalostmi a vědomostmi, ale pokud možno i umístěnkou do jeho prvního zaměstnání.
O pololetí posledního ročníku brněnské VŠUP (později ŠUŘ) si mě zavolal náš vedoucí oddělení prof. Karel Langr do kabinetu a zeptal se mě, ve kterém městě bych chtěla po maturitě pracovat. A mám mu prý sdělit hned města dvě - a nejen Brno, tam prý chtějí všichni. Zamyslila jsem se a jako druhé město jsem označila Zlín. Ze Zlína je to totiž již jen kousek na Valašsko kam jsem jezdila o prázdninách k babičce - a přitom tam kreslila malebnou valašskou krajinu s jejími lesy, pasínky a typickými starými dřevěnicemi.
Po novém roce mi "náš starý" (tak jsme mu tehdy říkali), s vítězoslavným výrazem v obličeji oznámil: „Děvčico, ty máš ale štěstí, od září můžeš nastoupit do práce, ve Zlíně se uvolnilo místo výtvarnice, vedoucí zájmových kroužků v Pionýrském domě. Odchází odtud jedna naše bývala žákyně a napsala mi, že hledá za sebe náhradu.“ Ach jo, že to nebude Brno jsem tušila, ale ten Zlín (tenkrát Gottwaldov), a zejména pedagogická práce v mimoškolním zařízení tohoto typu, mě příliš nenadchla. Ale slušelo se panu profesorovi za jeho snahu poděkovat a nabídku přijmout. Jinou práci jsem neměla, nic jiného mi stejně nezbývalo...
Měsíc před maturitou jsem se tedy vydala se slohou výkresů do Zlína obhlédnout si moje budoucí pracoviště... Překvapilo mě, že se Pionýrský dům (Dům pionýrů a mládeže) nacházel v budově bývalé Baťovy vily, která stála v pěkně udržované zahradě s okrasnými keři, s chodníčky vysypanými červeným pískem, s bazénem a tenisovým kurtem. Vnitřní prostory budovy byly přizpůsobeny k účelu výuky, v jejím přístavku (který poněkud kazil její vzhled, a dnes je již zbořen), byl i tzv. ateliér, který byl vyhrazen pro výtvarnou činnost s dětmi. Náplní mojí práce mělo být vedení zájmových kroužků - kreslení, modelování, kroužek loutkový a lidové výroby... (Výtvarné kroužky děti zajímaly, ale nejvíc se hlásily do kroužku keramického a maňáskového).
O práci v PD bych mohla dlouho povídat, ale přiznám se vám, že jsem tam dlouho nevydržela - a odešla pracovat jinam. A to hlavně z důvodu neustálého kádrování, „osobního“ hodnocení, ustavičné snahy nás nějak politicky „formovat,“ manipulovat s námi. Tak například v PD bylo jen 14 pedagogických pracovníků, z toho víc jak polovina byli komunisté, zbytek bezpartijní. A ti straníci se stále scházeli a o všem rozhodovali bez nás... Každý den po ránu byla pro všechny povinná politická desetiminutovka, na které se přemílaly nejen politické události, (tehdy bylo krátce po maďarské krizi), ale i ty pracovní. Nelíbilo se mi to, a když jednoho dne vznikla z jakéhosi malicherného důvodu roztržka mezi vedením PD a mojí kolegyni - a ona dala výpověď, dala jsem výpověď i já.
A měla jsem štěstí, ve zlínských Filmových atelierech (v Krátkém filmu v odd. kresleného triku), zrovna potřebovali grafičku - a po vypršení mojí výpovědní lhůty jsem tam v září toho roku nastoupila. To byl úleva...
A ještě k tomu mému přespání v Baťově vile. Při nástupu do PD mně a mojí kolegyni Lídě, učitelce biologie, umožnilo vedení bydlet v domku, který se nacházel několik kroků od budovy PD. V domku bydlela kromě nás i rodina neslyšících manželů, zahradníka a jeho ženy. My dvě jsme jezdili o víkendech domů a vracely jsme se v neděli, Lída večer a já až po 22. hodině v noci. Jednou se ale stalo, že při mém návratu byl domek zamknutý, kolegyně onemocněla a zůstala doma, a já jsem neměla klíček. Marně jsem zvonila a bušila na dveře, nikdo mi neotvíral. Zahradník a jeho žena spali, neslyšeli mě. Co jsem měla dělat? Pak jsem si vzpomněla, že mám v kabelce klíč od PD a rozhodla jsem se, že přespím na pohovce v knihovně. Nic jiného mi také nezbývalo. Ach jo... Jen co jsem se zabalila do deky a ulehla na pohovku, začalo v domě všechno vrzat, praskat, skřípat, jako by byl dům plný duchů. A nebylo se co divit, všechno tam bylo dřevěné. Staré parkety, schodiště, zábradlí, palisáda na ochozu, starý nábytek. Tak mě to vyděsilo, že jsem rozsvítila v místnosti světla a nechala je svítit až do rána. Brzy po rozednění jsem rychle sbalila všechny saky-paky a rychle přešla do domku, který byl už naštěstí odemknutý. (Zajímavé ale bylo, že si tenkrát nikdo zvenčí nevšiml, že se v budově po celou noc svítilo).
Vila Tomáše Bati dnes: http://www.architekturazlin.cz/vila-tomase-bati
