Stalo se to před léty, v době, kdy jsem pracovala v napajedelské Fatře. Jak už tehdy bývalo zvykem, stále se něco oslavovalo - jak oficiálně, tak neoficiálně...
Nudu oficiálních oslav (ponejvíc politických) jsme vždy nějak přežili, ale co se týká těch oslav neoficiálních, to bylo jiné kafe. Ani jedny narozeniny spolupracovníka, či spolupracovnice, nesměly být opomenuty, zejména ty kulaté, jubilejní. A tak kdysi ke konci října slavil své padesátiny i jeden významný vedoucí oddělení technického odboru, Ing. Bedřich P...
Oslava se konala na Radovanech, což je napajedelská enkláva vinohradů a vinných sklepů, nacházejících se na jižních stráních nad městem. Účast pracovníků technického odboru i ostatních gratulantů byla značná, málokdo se omluvil. V rozlehlém družstevním sklepu napajedelských vinařů bylo plno, sešlo se nás tam hned po práci nejmíň šedesát.
Kolem 17. hodiny již všichni hladoví účastníci jubilejního mejdanu seděli vzorně za dubovými stoly a pochutnávali si na výborném paprikáši, který zapíjeli dobře vychlazeným pěnivým mokem značky Radegast - a moravským vínkem, červeným i bílým, z nedalekých blatnických sklepů. A ani o domácí slivovičku, úhledně rozestavěnou v půllitřících na stolech mezi smaženými brambůrkami a slanými tyčinkami, nebyla nouze. Přizvaná místní cimbálovka Radovan vyhrávala čile k poslechu i k tanci, všichni se dobře bavili.
Což o to, nálada na takových oslavách bývala zpravidla výborná, horší už to bylo s návraty domů, zejména pro nás, přespolní... Pro mne sice obvykle přijel manžel, ale tenkrát pro to bohužel neprojevil žádné pochopení... Rozhodla jsem se tedy, že to tentokrát zvládnu sama...
Po půlnoci, kdy zábava vrcholila, vydaly jsme se dvěma spolupracovnicemi na křižovatku do Kvítkovic, odkud jsme se chtěly nočními autobusy, nebo trolejbusy, dopravit domů. Cestu tam jsme v mlze a tmě zvládly docela dobře, obě kolegyně po chvíli odjely do Otrokovic, a já sama na opuštěné čekala na spoj do Zlína. Přijel načas, v jednu hodinu po půlnoci, obsazený jen několika pozdními pasažéry.
Nastoupila jsem, autobus se rozjel, rychle projel několika prázdnými zastávkami, a po krátkém zastavení na podchodu u zlínské tržnice pokračoval v jízdě. Už jsem se viděla doma v posteli - ale co se nestalo? Po chvilce, namísto aby jel rovně, náhle zabočil doleva a uháněl směrem na vzdálené sídliště Jižní svahy. Vyděsilo mě to, a tak jsem v představě, že mě odváží bůhvíkam, požádala řidiče, aby mi okamžitě zastavil. Vyhověl mi a já vystoupila na pustém, odlehlém místě za městem. Se mnou ale kupodivu vystoupil i urostlý mladík v šiltovce se sportovním pytlem přes rameno - a hned se dal do řeči. A prý „kam se spolu vydáme?“ Musím dodat, že bylo půl druhé v noci, tma jako v pytli - a jeho osoba ve mně nevzbuzovala nijak zvláštní důvěru, ani sympatie. Řekla jsem mu, že nevím kam on, ale já se vydám k nejbližšímu stanovišti taxíků - a on na to, že to není špatný nápad, že se tam vydá se mnou. A tak jsme kráčeli, dva osamělí noční chodci, on po okraji silnice, já jejím středem - a byla ve mně malá dušička...
Asi po deseti minutách chůze jsme dorazili na stanoviště a nasedli do jednoho ze tří taxíku, co tam postávaly. Já dopředu, on na zadní sedadlo. Na otázku řidiče kam to bude, sdělila jsem mu, že se mi jedná jen asi o pětiminutovou jízdu směrem na Obeciny, můj spolucestující se však vyjádřil neurčitě. Prý, ať jede do Malenovic a pak se uvidí. A řidič se tam, i přes moje protesty, že já to mám blíž a měla bych mít proto přednost, rozjel. V Malenovicích mladík dal zastavit, baťoh nechal v autě, vyšel ven, chvíli se tam zdržel, pak se vrátil do vozu - a přikázal řidiči jet zpátky do Zlína. Tam, na jedné z ulic nechal znovu zastavit, vystoupil, po chvíli se vrátil - a tak se to několikrát opakovalo. Z jeho podivného chování jsem byla celá pryč a ptala se řidiče, co to má znamenat. On však mlčel jako hrob, což ve mně vyvolávalo podezření, že jsou snad spolu domluveni. Při další, už asi páté zastávce ve městě, mladík konečně změnil své chování, vystoupil z vozu, sebral baťoh, zaplatil řidiči tehdy značnou částku – 300 Kč, a zmizel ve tmě. A taxikář také konečně přerušil svého „bobříka mlčení“ a pronesl lakonicky: „Sháněl prachy, nebo ženskou...“
A pak mě konečně přece jen přivezl k našemu domu. Však hodinky už ukazovaly třetí... Při placení směšných 14 Kčs mi řekl, že to mám grátis - prý to mám brát „jako pozornost podniku“. Na to jsem ale nepřistoupila. Řekla jsem mu, že za ty dvě hodiny strachu a nejistoty, by to bylo stejně málo... Mávl tedy rukou a odjel...
Do ložnice jsem se kradla jako zloděj, ale manžel přesto otevřel oči: „Už doma? Tak brzy?!“ Chtěla jsem mu začerstva sdělit své „otřesné“ noční zážitky, ale odmítl to s tím, že po ránu na to bude času dost. Při snídani jsme to chvíli rozebírali, ale on pravil, že v tom nevidí nic zvláštního. Mladík byl prý podle něj zřejmě zdrogovaný, sháněl peníze nebo nocleh, taxikář měl z něho strach - a proto mě vozil pro jistotu městem s sebou - sem a tam...
Ach jo, tož tak člověk někdy dopadne - ani útěchy se nedočká. Už nikdy nikam v noci sama... A vám, milé dámy, radím totéž.
Poznámka: Ty trable jsem si vlastně zavinila sama. Na zastávce jsem si pořádně nepřečetla jízdní řád MHD. Stálo tam. „01 hod.- poslední noční spoj. Na křižovatce u Tržnice zabočí na Jižní svahy, tam se otočí, vrátí, projede městem a skončí ve vozovně trolejbusů“. (A blízko té vozovny bydlím i já). No jo, ale jak jsem si to měla přečíst, když na zastávce, kde jsem na spoj čekala, byla tma jako v pytli? :-(
