To byla slova obecního bubeníka Rudolfa Dobeše oznamující občanům mé rodné obce Násedlovice konec válečných útrap. Kalendář ukazoval 8. květen 1945. Byl teplý májový podvečer a šeříky na zahrádce byly v plném květu.
Doba okupace, válečná léta, a ty dubnové dny, kdy se přes naši obec přehnala fronta, mi nikdy nevymizí z paměti. Obecnou školu jsem začala navštěvovat v roce 1944 a ten školní rok 1944 - 1945 byl již poznamenán válkou. I na mém školním vysvědčení je to patrné, klasifikovalo se jen v prvním pololetí.
Pan řídící s námi o válce hovořil a připravoval nás na ni. Byly to hlavně simulované poplachy, při nichž jsme byli pouštěni ze školy dřív domů, abychom se mohli v případě leteckého náletu schovat do krytů. „Umíš německy - strč hlavu pod necky,“ tak jsme komentovali výuku tehdy nenáviděného německého jazyka.
Vždy po setmění zatemňovali rodiče podle nařízení okna roletami a černým papírem, prý aby nesloužila jako orientace „nepřátelským“ letadlům. Otec tajně poslouchal u sousedů „Londýn“ a maminka se strachovala, že jej seberou. Vždyť o „jednom v dědině“ se šuškalo, že je udavač. A pana učitele odvezlo gestapo i s rádiem přímo ze školy - na vlastní oči jsem to viděla.
Nikdy nezapomenu na jedno strašidelné ráno. Bylo to v listopadu. Maminka mě právě chystala do školy, když najednou prásk!... Ve dveřích stojí místní policajt a dva muži v dlouhých kožených kabátech, na hlavách čepice se smrtihlavem. Jeden z nich s revolverem v ruce začal řvát na tatínka, že se u nás ukrývá uprchlý vězeň. Šmejdili po světnici, rozhazovali peřiny, vyběhli na dvůr, vlezli do kurníku,kde vyplašili hejno slepic, i na půdu - a že prý si ho stejně najdou - a pak celou naši rodinu postřílejí.
U nás se ale opravdu někdo skrýval, i já jsem to postřehla. On však přicházel i odcházel tajně. Rodiče si toho rána nebyli jisti, jestli na půdě zrovna není.. . Maminka se ale nedala. Obořila se na gestapáky, jestli by s tou prohlídkou nechtěli počkat, aspoň než až mě vypraví do školy, a nelekali mě...Vyhrožovali, běhali po domě i po dvoře jako zběsilí, ale nikoho nenašli. Přišli ještě jednou, ale odešli s nepořízenou. Pátrání po neznámém (J.S.) , který se ukrýval ve vesnici na několika různých místech, však neustávalo. Když po čase poznal, že je zde pro něj situace neúnosná, chtěl odejít jinam. Byl ale nemocen a cestou vysílením omdlel. Náhodná německá hlídka jej pak kdesi u silnice ke Karlínu sebrala a byl znovu uvězněn. V pověstném brněnském kriminále, Kounicových kolejích, se mu podařilo přežít až do konce války. Krátce po osvobození se u nás ukázal, aby rodičům poděkoval za poskytnutí úkrytu a nevyzrazení.... Ještě dnes visí v chalupě po staříčcích kuchyňské hodiny, které jim tenkrát věnoval na památku.
V naší obci stojí před starou radnicí skromný pomník s podobiznami dvou jednadvacetiletých chlapců, Karla Šemory a Františka Dobeše. Chtěli přejít protektorátní hranice směrem na Slovensko a připojit se k západnímu odboji. Bohužel se jim to nepodařilo, oba byli zadrženi - a v roce 1944 popraveni.
Válečné boje, které se odehrávaly na východě, se koncem zimy nezadržitelně blížily i do našeho kraje. Když jsme, jako děti, vyběhly na Kopec nad naší chalupou a přiložili ucho k zemi, ozývalo se z ní temné dunění. Začátkem jara 1945 to bylo již zcela evidentní. Do stavení se k nám jako první nastěhovali němečtí vojáci, mladí hoši bez zjevného nadšení bojovat. A nebylo se co divit… Německá armáda již ustupovala na všech frontách, její ztráty byly velké, a tak přišli na řadu i ti nejmladší... Vojáčci rozdávali dětem mentolové bonbony, ale rodiče nám je od nich zakázali brát. Poté co odjeli, objevilo se u nás černé osobní auto se čtyřmi německými důstojníky. Chovali se odměřeně, dbali úzkostlivě na hygienu, ale šla z nich hrůza... Po jejich odjezdu byl chvíli klid, ale ne na dlouho. Jednoho rána zastavil před naší chalupou těžký selský povoz tažený dvěma valachy. Vyskákali z něho rumunští vojáci, tehdy němečtí spojenci, a horempádem se hrnuli do chalupy. Rozrazili vrata a začali rvát z vrátek do dvora pověšené peřiny - až z nich peří létalo. Tatínek jim v tom chtěl zabránit, ale vysloužil si za to od jednoho z nich pořádnou facku. Vyděsilo mě to - byla jsem toho svědkem…
Po odjezdu hulvátských Rumunů konečně přišli ruští vojáci. Všichni jsme je radostně vítali, i když chování některých vzbuzovalo také obavy. Nebylo se čemu divit. Válka se chýlila k závěru a ruská armáda byla již značně zdecimovaná. Vojáci chtěli po vesničanech hlavně „časy“ (hodinky), „samohonku“ a „ďévočky.“ Ty se před nimi chuděry schovávaly kde mohly... „Naši“ Rusové, a bylo jich v chalupě nejmíň patnáct, byli ale kupodivu hodní. Možná to bylo i tím, že na mamince bylo znát, že je v "očekávání" miminka, další sestřička se nám narodila v srpnu, a my dvě se sestrou jsme byly ještě malé holčičky... Ruští soldati nám ukazovali fotografie svých žen a dětí, a netajili se s obavami, zda se s nimi po válce shledají... Zaujal mě zvláště jeden z nich, starší voják, který donekonečna na „gármošce“ smutně vyhrával melodii známé ruské balady Stěnka Razin.
Přímá fronta v naší obci v dubnu trvala asi čtrnáct dní. Na jedné straně Rusové, na druhé Němci, kteří byli v defenzívě. Najednou se rozkřiklo, že Rusové ustupují a Němci se vracejí... Mezi lidmi vypukla panika. Někteří násedlovští občané sbalili nejnutnější věci, popadli děti, a běželi s nimi do sousední vesnice, do nedalekého Karlína, obsazeného ruským vojskem. Vzpomínám si, jak se mnou, a s mojí o dva roky mladší sestřičkou, utíkali rodiče k večeru přes pole. Viděla jsem tam ležet padlé vojáky a siluety mrtvých koňů se vzdutými břichy. Cestou jsem se ptala tatínka, co to kolem nás pořád hvízdá... Tehdy mi neodpověděl, ale dnes vím, že to byly zbloudilé kulky.
Ve stodole karlínského velkostatku jsme s ostatními uprchlíky strávili dva dny a dvě noci.. Starostlivý tatínek chodil po večerech domů krmit naši krávu Stračenu, a my se s maminkou modlily, aby se nám v pořádku vrátil… Po návratu domů jsme se i s ostatními ukrývali u sousedů, jejichž sklep byl vyhlouben hluboko do svahu. Tísnily jsme se tam čtyři rodiny, dohromady nejméně patnáct lidí…
Jednoho rána - poplach... Na jednu z chalup dopadl dělostřelecký granát a zapálil ji. Naše chalupy byly, jak už to na Slovácku bývá, štíty nalepeny jedna k druhé a tehdy, v předjaří, byly jejich půdy plné slámy. Čtyři chalupy přes velké úsilí sousedů lehly popelem, zůstaly z nich jen ohořelé zdi. Tu naši se tatínkovi podařilo zachránit... Než se k ní dostal oheň, vyházel z půdy všechnu slámu a spojovací štít ustavičně poléval vodou. A to vše za vojenské přestřelky... Později toho málem litoval. Okolní domky byly po válce za přispění státních dotací postaveny znovu, kdežto ten náš, také částečně poničen, byl přestavěn až někdy v šedesátých letech...
Pokračování.
