Vážení, zdá se mi, že mi už začíná harašit v makovici. Zdál se mi ze soboty na neděli sen. Byli jsme s manželem předvoláni na covidový test do Baťovy nemocnice, kterou máme na skok přes Dřevnicí.
A jak jsme tak procházeli mezi jednotlivými pavilony najednou jsem zjistila, že nemám roušku. Šmátrala jsem po kapsách, nahmátla jsem tam silonový sáček s nějakou věcí, nebyla to rouška, ale gumové rukavice. Říkám si – bez roušky tam nemohu, požádám tedy sestru, aby mi nějakou tu roušku poskytla. A vidím, že zrovna jde jakási sestřička proti mně. Přivedla mě k nějakému stolku s rouškami a jednu z nich mi podala. Chtěla jsem ji zaplatit, ale ona nechtěla. Přesto jsem vysypala z peněženky na stolek nějaké drobné, bylo to 30 Kč - a ona mi kupodivu řekla, že je to málo, rouška prý stojí o 10 Kč víc. Slíbila jsem jí, že jen co najdu manžela peníze doplatím. Našla jsem ho. Seděl na lavičce mezi pavilony a pravil, že je už otestovaný, ale jak dopadl, mi říct nechtěl... Naléhala jsem na něj, aby mi to řekl - ale pak jsem se probudila... Po ránu u snídaně jsem se ho ptala jak dopadl, ale on mi pravil, že neví, protože že se mu žádný sen o testování nezdál. A tak nevím... Žádné covidové příznaky u něj naštěstí nepozoruji. :-( Také se vám zdávají takové podivné sny?
***
Jiné žhavé téma. Jedenáctého listopadu bylo svatého Martina, soucitného světce, který prý věnoval polonahému chuďasovi svůj plášť, aby chudák nemrzl. V tento den, nebo následující víkend po něm, se tradičně v některých jihomoravských vesnicích slaví svatomartinské hody. Tak i v mojí rodné vesnici na Kyjovsku, v Násedlovicích. Na ty se celá dědina odedávna připravuje a těší. Na sváteční hodový oběd se tam pečou husy nebo kačeny, myjí se okna, uklízí se chalupy i hřbitovy - do dědiny přijíždí na návštěvu známí a příbuzní. Maminky chystají pro mládež parádní násedlovické kroje, tatínci ve sklepech chystají na ochutnání letošní mladé víno. V sobotu chodí s ryčnou muzikou „stárci“ zvát občany na hodovou zábavu, s nimi i takzvaný sklepmistr, v bílé zástěře, který každému v žůdru zavdá skleničkou červeného nebo bílého vina. V neděli ráno se konají v katolickém kostele i v evangelické modlitebně bohoslužby, odpoledne projde dědinou krojovaný průvod, večer se koná taneční zábava. Dříve bývaly dokonce dvě, v sobotu pro svobodné, v neděli pro ženáče,
A dnes? Ten sváteční "božíhodový oběd" s kačeno anebo husou je snad leckde v rodinách zachován, ale jinak? Všechno je kvůli pandemii zrušeno, obec prý povolí jen malý průvod, položení věnců k pomníčku obětem německé okupace. Letošní martinské hody prý nejsou hody, ale NEHODY. To jsem se dověděla na internetových stránkách obce. Opatření na ochranu před šířením nákazy covidu musí být respektováno. Chápu to.
A tak - abyste byli v obraze jak to bývalo v minulosti, připojila jsem pár starších fotografii ze svého archivu. Snad se zase časem všechno v radost obrátí a brzy se vrátí do normálu. A to nejen ty svatomartinské – a jiné hodové radovánky na vesnicích - ale celá naše země, která je dnes ještě stále, jako v pohádce, zahalena "smutným šedým suknem." Doufám, že se už začíná blýskat na lepší časy.
