Vraceli jsme se s manželem z týdenní dovolené na Slovensku, kam jsme přijeli na pozvání našich prešovských přátel. Po tu dobu jsme najezdili spoustu kilometrů krásnou krajinou středního a východního Slovenska, poznali zajímavá města a jejich pamětihodnosti, kostely, muzea, hrady a zámky.
Kresba M.Pantlíková
V Kežmarku jsme navštívili tradiční mezinárodní jarmark lidových řemesel, v Bardějovských lázních jsme ochutnali vodu z léčivého pramene a poblíž Rožňavy se ochladili v unikátní Ochtínské aragonitové jeskyni, prý jedné ze tří tohoto druhu na světě. Zastavili jsme se i ve starobylém městě Levoči, a tam, v chrámu svatého Jakuba, obdivovali nádherné gotické a renesanční deskové oltáře z dílny geniálního řezbáře Mistra Pavla z Levoče. Poslední snímky v mém fotoaparátu patřily rázovité vesničce Vlkolínci u Ružomberku, která je jako památková rezervace lidové architektury zařazena pod ochranu UNESCO.
A tak spokojeni s hezkou dovolenou, strávenou s přáteli, s nimiž jsme se po léta neviděli, nadšeni nádhernou slovenskou přírodou i počasím, které nám přálo, vraceli jsme se domů. Někde za Žilinou, téměř u hranic, mě zaujala hromada melounů, kterou nabízeli u cesty dva šikovní, urostlí hoši. „Přibrzdi,“ požádala jsem manžela, “chtěla bych některý z těch krásných melounů koupit vnukům.“ Manžel tím nebyl nijak nadšen, prý jsem mu to sdělila pozdě - ale pak přece jen přibrzdil a zacouval k prodejcům se slovy, že počká ve voze, zatím co já půjdu meloun koupit. Namítla jsem, že by bylo lépe kdyby šel se mnou - a on, ač nerad, nechal se přemluvit.
Melouny byly obrovské. Opálenější z hochů, s masivním zlatým řetízkem na krku, mě vybídl, abych si vybrala. Ukázala jsem prstem na jeden z nich a bylo mi sděleno - 12 euro. „To je nějak moc,“ ohradila jsem se, ale manžel do toho zasáhl, prý „tak to si vezmeme půlku.“ Mladík bleskurychle meloun rozřízl a polovinu hodil na váhu. Celý vážil téměř 5 kilogramů a já si rychle v hlavě spočítala, že by to mělo dělat něco kolem 6 euro, chlapík nám ale po dlouhém počítání na kalkulačce sdělil - 7 euro. Chtěla jsem vzít zpátečku, ale muž řekl že ho bereme, a po vyprázdnění obou našich peněženek zaplatil.
Byly to naše poslední slovenské peníze, za které jsme si chtěli dát u hranic dobrou večeři. Na můj dotaz, proč tak rozhodl, mi sdělil, že by bylo přece trapné, nechat si rozkrojit meloun a pak ho nekoupit. Jeho argument se mi nezdál dostačující, ale namítl, že on přece meloun kupovat nechtěl a že já jsem o něj měla zájem... A když teď nejsem spokojena, je to jen a jen moje věc. Po těch slovech zavládlo mezi námi mlčení a vydrželo i přes hranice.
A jak to s tou půlkou melounu nakonec dopadlo? Špatně. Poněvadž byl tak vzácně drahý, dala jsem ho do sklepa - až přijdou vnuci. Přišli za dva dny a odnesli si ho domů. Po týdnu, kdy se u nás znovu objevili, jsem chtěla vědět, jak jim chutnal. „Babi, ani se neptej. Pod folií, kterou byl přikrytý, se asi zapařil a my jsme ho byli nuceni vyhodit do popelnice." Ach jo, a to jsme za něj dali asi pětkrát tolik, kolik by stál v tu dobu u nás - a ještě jsme se k vůli němu málem pohádali...
Nicméně - ani přes tuto kuriózní příhodu s předraženým melounem si nehodlám zkazit vzpomínku na pěknou letní dovolenou - i když si asi propříště dám lepší pozor na takové různé vykutálené prodejce u silnic - anebo i na jiné podobné „loupežníky,“ které potkáme... V zahraničí - nebo u nás, v Česku.
