Na svátek Mezinárodního dne žen se v minulosti někteří těšili, my ženy jsme s ním měly leda starosti – a některé z nás dokonce obavy, jak se ty jejich drahé polovičky z těch povinných podnikových večírků vrátí večer domů.
Bujaré oslavy se týkaly většinou menších podniků, v těch velkých závodech, továrnách, za branou a podnikovou ostrahou, bývaly zpravidla skromnější. (Sama jsem zažila obé). Na tyto oslavy a večírky bývaly za „totality“ vyčleněny finance nejen z prostředků ROH, ale i z podnikového kulturního fondu. Na nějaký ten karafiát či bonboniéru pro ženy - zaměstnankyně, se tam vždy našlo. To jsou ale záležitosti doby dávno minulé.
V dnešní době nemáme na nějaké oslavy, anebo na bujaré podnikové večírky bohužel peníze ani náladu - a víme proč. Nebudeme se radovat, když nedaleko od našich hranic jiní lidé trpí... Je to velmi smutné, ale přesto nám nic nebrání připravit si nějaký ten hezčí den, případně večer, doma. Nikomu to neuškodí, spíš to potěší. Já například ráda peču, a tak jsem si včera podle internetové kuchařky vyzkoušela jeden dobrý řez, tzv. „valentýnský - povedl se mi. A kupodivu, jako na zavolanou, objevili se najednou ve dveřích - nejprve syn a pak jeden z vnuků - a ten s kytičkou tulipánů. A pak se přidal i manžel. Možná ještě přijde někdo i dnes, kdo ví? Léta již MDŽ doma neslavíme.
A tož „nenechme se, vážení, namrzeti“ - jak kdysi pravil K.H.B. Všechno zlé jednou skončí, i ta zlá a nesmyslná válka na Ukrajině... (Vidíte, už i ten neústupný covid-19 nám dal vale). A pak - prý existuje i Den otců. Nevím, jestli u nás, ale například v Německu určitě, a to už delší dobu.
Přeji Vám krásný dnešní den, hodně předjarní pohody a sluníčka (i v duši).
