a jinými exotickým ovocem. Poslední dobou jsem stále hledala námět na nějaký článek. O strašidle koronaviru se mi psát nechtělo – je toho všude plno, straší mě to i ve spaní.
Včera ráno jsme byli s manželem ve známé zlínské oční poliklinice Gemini, kde nám, tak jako jiným příchozím, hned po vstupu změřili bezdotykovým teploměrem teplotu. Bylo nás tam víc - a nikdo neprotestoval. Chirurgický úkon laserem v manželově oku, který později následoval, byl pro něj bezbolestný a nad očekávání velmi rychlý.
Vrátím se ale k námětu mého článku uvedeném v titulku. K jeho napsání mě inspiroval článek v blogu L. Větvičky „Zlaté fronty na banány,“ který byl doplněn výstižnou dobovou fotografií. Díky, pane Ladislave, za připomenutí doby „reálsocialismu“ u nás...
Vím přesně jaké to bývalo, protože jsem tehdy pracovala jako výtvarnice v aranžovně, v propagačním oddělení podnikového ředitelství Zelenina. Součástí budovy byla i dozrávárna banánů, zvaná "bananárna, do které náklaďáky pravidelně dovážely papírové bedny s velkými trsy banánů, zelenými jako brčál. V bananárně, za teploty ca 18 stupňů Celsia a určité vlhkosti vzduchu tyto banány dozrávaly a pak se rozvážely do prodejen čtyř okresů. Stávalo se někdy, že banány v některé z krabic přezrály a začaly hnědnout. Ty se pak nasáčkovaly a prodávaly se slevou zaměstnancům P.Ř. My, kteří jsme měli pracoviště hned vedle dozrávárny, jsme neměli o tyto přezrálé, nahnědlé banány, nouzi… Dnes bych si je již podobné jakosti nekoupila. (Prodávají je kupodivu občas se slevou v jednom blízkém supermarketu).
Někdy se stávalo, že v krabici s banány připutovala z jižních krajů i nějaká exotická zvířátka, například různí brouci, pavouci, jednou dokonce malý chameleon a had. (Asi "banánový").
Před prodejnami "zelovoc" stávaly fronty - hned jakmile se rozkřklo, že "přišly banány," pospíchali lidé z práce, aby se na ně dostalo. (To bylo ale někdy tak v 70 - 80. letech min. st., později se zásobování s exotickým ovocem přece jen trochu zlepšilo). Mandarinky, datle, kokosové ořechy a ananasy se v prodejnách zeleniny vyskytovaly většinou jen o Vánocích - a pomeranče byly hlavně kubánské nebo španělské, které se nedaly loupat, ale jenom krájet. Bývaly to asi opravdu „zlaté časy"zelinářů. (Podpultové zboží). Buďme ale spravedliví. Prodavači, ale hlavně prodavačky, to neměly v zelinářských obchodech lehké, při práci se musily hodně otáčet. Dřevěné bedny se zeleninou a ovocem byly těžké, přesahovaly často povolený limit 15 kg 'pro ženy) a ty s nimi denně manipulovaly. Lehčí, plastové přepravky, se začaly používat až až později.
Exotického ovoce bylo málo, prý na ně nebyly devizové prostředky, ale zato ovoce z domácích zdrojů - když se urodilo a zjara v květu nepomrzlo, bylo dostatek. Hlavně meruněk, jablek, hrušek, ořechů. A také zeleniny, salátu, mrkve, petržele, celeru, cibule, česneku, květáku. brambor, vypěstované českými zelináři.
A nakonec malá vzpomínka, humorný příběh z mojí někdejší činnosti návrhářky poutačů a výloh. Hned po mém nástupu do podniku jsem dostala za úkol vytvořit návrh na aranžmá výlohy na hlavním náměstí s námětem „jablka“ kterých bylo plné sklady a jejich prodej vázl. Svůj úkol jsem vzala vážně a inspirovala se kresbou Josefa Lady z jedné knížky dětských říkanek Ve výloze největší prodejny zeleniny a na náměstí pak dominovala kresba venkovské ženy, trhovkyně, "zababušené" ve vlňáku s košem plným krásných červených jablek.
„Byla jedna babka, prodávala jabka,
za děravý groš prodala jich koš.“
A dole pod ní ve výloze bylo v koších, loudničkách a miskách naaranžováno plno krásných voňavých českých jablek různých druhů a odrůd - výpěstků našich sadařů.
Přiznám se, že i když se lidem procházejícím kolem prodejny výloha s ladovskou kresbou a vystavenými jablíčky jejich prodeji určitě prospěla, na podniku OZ mě za ni příliš nepochválili. „Je to“ prý "pěkné, paní návrhářko, až na to, že vy, namísto abyste propagovala náš socialistický obchod, vychvalujete tady jakousi venkovskou babku - a její soukromé podnikání…“
