Jak jsme utíkali před frontou

Jak víte, jsem již pamětnice. Když skončila druhá světová válka měla jsem sedm roků,  ale na německou okupaci a na to, jak naší nevelkou obcí na Kyjovsku asi s tehdy asi dvanácti sty obyvateli táhla fronta, si dosud živě pamatuji.

Přímé boje mezi německými vojsky a vojsky Sovětské armády se v naší dědině odehrávaly v dubnu 1945, trvaly víc jak tři týdny. Obec byla poničena a několik domů bylo pobořeno, jiné vyhořely.  Padlo při nich 53 ruských vojáků, civilistů (vesničanů) 7 – a kolik padlo německých vojáků dodnes nevím. Násedlovice byly osvobozeny 19. dubna 1945. (Ale ještě prý byly do 29. dubna  německými vojáky ostřelovány). 

Všechno začalo tím, že naši vesnici začátkem dubna  obsadili němečtí vojáci, a po jejich odchodu vojáci Rudé armády. Skupina jak těch německých, tak i těch ruských vojáků se na čas usídlila i v naší chalupě. Jak jistě víte, domky na  Slovácku jsou řadové, jednotlivě jsou nalepeny štíty jeden k druhému. Když po dopadu granátu do střechy plné slámy jednoho z domků začalo hořet, záhy vyhořely  kolem i ty další čtyři  sousední chalupy. Náš domek otec tehdy zachránil tím, že neustále nosil kýble s vodou a  poléval dřevěný spojovací štít se sousedním domem. 

Dvorek jednoho z našich sousedů končil vysokým příkrým břehem, ve kterém byl vyhlouben poměrně hluboký, prostornější sklep. Když do vesnice přišla fronta a začaly přímé boje mezi válčícími stranami, v tom sklepě, krytu,  jsme se i se sousedními rodinami ukrývali.  Asi po čtrnácti dnech stísněného pobytu se zdálo, že boje už ustaly, že  je v dědině klid, a lidé začali vycházet z krytů ven. Zdálo se, že zase nastává normální život.... 

Ale nebylo tomu tak. Najednou vznikla fáma, že  Rusové ustoupili a německá vojska se do dědiny vracejí. Mezi lidmi vypukla panika - že střílení a  kulometná palba nastane znovu, a že to bude mnohem horší. V nastalém zmatku se někteří občané  rozhodli, že odejdou  s rodinami do vedlejší vesnice Karlína,  vzdálené  asi tři kilometry,  a tam přečkají než boje skončí. Panice podlehli i moji  rodiče, sbalili nejnutnější věci  a vydali se s námi dětmi na cestu. Já jsem měla tehdy sedm let, moje mladší sestra pět - a naše maminka byla těhotná. (Nejmladší sestřička se narodila brzy po válce, koncem měsíce srpna).

Velmi živě si vzpomínám na ten chladný dubnový podvečer kdy jsme  s rodiči a  s taškou nejnutnějších věcí, odcházeli z dědiny, dolů kolem vinných sklepů k Petrášovu mlýnu na Chmelínek,  a pak dál po silnici do sousedního Karlína. Stmívalo se, kolem nás stále něco svištělo a hvízdalo, a já se ptala tatínka „tati, co to je?“  On mi tenkrát  neodpověděl, ale dnes vím, že  to byly střely, kulky z vojenských pušek. Cestou  jsem viděla ležet na poli padlé vojáky,  dokonce i mrtvého koně se vzdutým břichem.

Cesta nám pomalu ubíhala, až  jsme konečně dorazili do Karlína.  Na začátku této malé obce  stály hospodářské budovy místního velkostatku, a v jedné  z nich nás ubytovali. Místnost byla poměrně prostorná,  snad to byl nějaký sklad, nebo sýpka. Uprchlíků tam již bylo hodně. Každá rodina měla vyhrazený koutek - na betonové podlaze pokryté vrstvou slámy měla položenou barevnou deku a na ní rozložené tašky  a ostatní věci. Místnost byla chabě osvětlena jen několika žárovkami visícími na šňůrách od stropu.

V Karlíně jsme naštěstí pobyli krátce, jen dva dny a dvě noci,  a vrátili se zase zpátky domů, do naší chalupy. Byla to opravdu fáma,  naštěstí jen panika, která pominula. Němečtí vojáci se již do  dědiny díkybohu nevrátili.  Pak jsme je již viděli jen jako zbědované válečné zajatce, jak pod dozorem ruských důstojníků  táhnou po silnici naší obcí. Smutný pohled... 

(Největší strach po dobu našeho  krátkého azylu v Karlíně jsme zažívali, když se otec rozhodl, že se každý den musí vrátit do naší chalupy nakrmit domácí zvířectvo. Měli jsme tenkrát krávu Stračenu, prasátko, králíky a domácí drůbež. Králíci a drůbež by prý hlady pár dní  hlady vydrželi, ale Stračena by byla neklidná a to prase by tak vyvádělo, že by prý  zbořilo chlívek – tvrdil tatínek. No, nakonec  všechno dobře dopadlo, zvířata dostala to, co potřebovala -   a tatínkovi se cestou naštěstí  nic zlého nestalo).

A proč na to vzpomínám dnes?  Nečekala jsem že to,  co jsem kdysi jako trauma prožívala v dětství, se bude po mnoha desítiletích  opakovat dnes, v předjaří roku 2022,  a to jen několik set  kilometrů od našich českých hranic - na Ukrajině.  Že tisíce nešťastných lidí, válečných uprchlíků se svými rodinami, před obavou a strachem o život svůj a svých dětí,  bude hledat azyl u nás  a v dalších  sousedních zemích. A je opravdu víc než tragické, že  příčinou jejich utrpení jsou naši někdejší osvoboditelé, dnes bohužel agresoři -  Rusové.... Zničená ukrajinská města – Kyjev, Charkov, Mariapol  a další, tisíce zmařených lidských životů – vojáků  i civilistů,  žalují...  Kdy už ta bratrovražedná válka skončí, Vladimíre Putine?  Ještě je těch zničených měst - a mrtvých  na Ukrajině  málo?