A s ním i jeho družina, andělé a čerti. Když jsme byli malí říkávali nám, že ten, kdo byl hodný a poslušný, dostane od Mikuláše pěkné dárečky, ale ten, kdo zlobil, dostane leda od čerta hromádku uhlí.
To uhlí si to čertisko nosilo v jutovém pytli na zádech… A kdo byl obzvláště nehodný, odnesl si ho ten „rohatý“ v tom měchu rovnou do pekla. Na Mikuláše jsme se těšili, čertů jsme se báli, ale pokud se v naší chalupě nikdo z nich neukázal, bývali jsme smutní a zklamaní…
Vzpomínám si na jednoho "čerta," kterého nám kdysi dělal tatínek. Vypadal tak věrohodně, že jsem málem uvěřila, že je opravdový. Byl celý chlupatý – kožich částečně z beránka, ale i ze strakatých králičích kožek, mu dodával jakési originality. Na hlavě měl černou chlupatou beranici s rohy, vzadu z kalhot mu trčel čertovský ocas... Jenom si jaksi zapomněl přezout tatínkovy kostkované pantofle... Bylo to dávno, otec byl železničář, bydleli jsme tehdy na Ostravsku ve strážním domku u trati, daleko od lidí. Rodiče si museli být ve všem soběstační - tedy i v té mikulášské (a čertovské) aktivitě...
Později, když jsme se přestěhovali na Kyjovsko, nebylo u nás o Mikuláše a čerty, nouze. Ani je maminka nechtěla všechny do chalupy pouštět, zvláště když v ten den nemrzlo a bylo bláto. Pak jsme se s mladší sestrou musily spokojit s nadílkou do talířků, které jsme si dávaly večer před "mikulášem" za okno. Ráno po probuzení jsme se běžely podívat, co nám tam nadělil. Dárečky tam bývaly skromné, nějaké cukroví, ořechy, jablka, školní pastelky a omalovánky, jen ty dva perníky s nalepeným Mikulášem a čertem tam nesměly nikdy chybět… Naše dětská radost z dárků byla veliká.
Jednou, a to jsem již byla větší, přihrnula se k nám do chalupy s vousatým Mikulášem celá horda čertů a andělů. Dělali takový rámus, že náš nejmladší ouškrabek, asi čtyřletý bráška, zalezl strachy pod stůl a nechtěl vylézt. Marně ho Mikuláš lákal na dárečky - křečovitě se držel nohy od stolu a za nic na světě nechtěl opustit svoji "bezpečnou" pozici. Najednou přiběhl z venku jeden z rozpustilých čertů a poprosil moji mladší sestru, aby mu přišila utržený chlupatý ocas, o který přišel v pouliční šarvátce s jinými „pekelníky.“ Přišívání čertovského příslušenství malého brášku tak zaujalo, že překonal strach a vylezl ze svého úkrytu. Jeho víra v tyto nadpřirozené bytosti tenkrát jistě utrpěla jistě pořádnou trhlinu...
Dnes je pátého prosince, Mikuláše bude zítra - tam, kde se mikulášská tradice dodržuje, bude chodit se svou družinou již dnes večer… Malí se těší na dárečky, velcí si chystají kostýmy a masky, aby vypadali co nejvěrohodněji. Jen aby to dospělí s těmi strašidelnými čertovskými maskami nepřehnali a malé děti zbytečně nevyděsili. Pro nás tenkrát stačilo, aby si "čerti" načernili tváře sazemi a na hlavu si dali beranici s papírovými rohy. Nevypadali hrůzostrašně, spíš legračně - a malé děti se jich tolik nebály...
Až k večeru postříbří ztemnělé ulice padající sněhové vločky, kouzlo mikulášského večera dovršeno… Při vzpomínce na mé dětství, prožité na vesnici, měl tento večer vždycky své nezapomenutelné kouzlo…
