Ke konci srpna a začátkem září nastal na dědině, i u nás doma, ten správný čas nejen na vinobraní, ale také na trhání švestek – na jejich setřásání se stromu a sbírání do beček.
Čím byly švestky zralejší a sladší, tím kvalitnější z nich byla slivovice. Z toho množství trnek (stromů), které tatínek vysadil v Novinkách na jižní stráni pod vinohradem, byla ta nejlahodnější. Silná - a mírně nasládlá.
A z těch švestek, než se setřásly a posbíraly do beček, se na začátku září vařila povidla, pekly se koláče, vařily knedlíky - a někdy se zavařovaly do sklenek, aby v zimě bylo co dávat do buchet.
Maminka dělávala knedlíky z přesného, kynutého, i z bramborového těsta. (Já je nejraději dělám z těsta bramborového. Nahoru dám tvaroh se zakysanou smetanou, posypu je mletým cukrem a poleji rozpuštěným máslem). Ty se nikdy neomrzí.
Vzpomínám si, že maminka vařívala i malé, kulaté knedlíky, zvané "kule," z tenkého přesného těsta. Do nich nedávala podlouhlé švestky „kadlátky,“ ale kulaté švestky durancie, z nichž se nedají snadno vylupovat pecky, ale zato jsou velmi šťavnaté a sladké. Ty malé knedlíky, kule, pomaštěné sádlem a posypané mákem, mi chutnaly nejvíc. Když jsem přišla hladová ze školy, byly v modré smaltované míse v troubě - aby zůstaly teplé.
Maminka tou dobou také vařívala ve velkém kotli na dvorku švestková povidla – u nás na Slovácku se jim říká "trnky." (Ty se pak uchovávaly po celý rok v komoře ve velkém, hnědém kameninovém hrnci). Maminka je u mlatu pod střechou míchala v kotli velkým dřevěným kopistem, aby se nepřipálily. Povidla v tom kotli blkotala, pronikavě voněla, a nám dětem "dělala chutě.“ Tatínek každému z nás vyřezal placaté dřevěné lízátko, maminka nám je vždycky ponořila do rozvařených trnek - a my jsme je olizovaly. Byly jsem od nich sice "pomalované" až za ušima, ale to nám nevadilo. Musily jsme si ale dávat pozor, abychom si od horkých povidel nespálily jazyk. Ňam... Kde jsou ty časy...
Přeji vám pěkné podzimní dny (bez koronaviru), plné radosti a pohody.
