Sedím v křesle, popíjím odpolední kávičku – a zvoní... Utíkám otevřít dveře, ale nikdo dole u domovního vchodu. Ach jo, nebyl to zvonek od domovních dveří, ale zvonil mi mobil. Zvonění jsou si podobná, měla bych je změnit.
„Babi, proč neberete telefon, jste doma? Přišli jsme vás navštívit.“ „Tome, kde jste? Dole u dveří vás nevidím,“ „Babi, ty nevíš, že řádí coronavirus, stojíme dole pod balkonem. Přijďte s dědou na balkon a vezměte si svetry, venku je chladno.“
A tak jsme se oba tepleji oblékli a běželi na balkon přivítat se s vnukem a dětmi, Maxíkem a Nikolkou. Přemlouvali jsme je aby šli dovnitř, aspoň na chvíli, já je lákala na čerstvě upečenou cuketovou buchtu s čokoládovou polevou, ale nedali se přesvědčit. Prý nebudou nic riskovat, covid-19 bloudí kolem, lépe se mu vyhnout. A tak jsme si s nimi povídali z balkonu - ještě že bydlíme v přízemí a balkon není vysoko. Nakrájenou buchtu jsem jim podávala z talířku z balkonu, chutnala jim. Zbytek jsem zabalila do alobalu a dala krabičky, aby si ji mohli vzít domů.
A tož taková je realita dnešních dnů. Když se chceme vidět s našimi blízkými, nemůžete je pozvat domů, musíme se s nimi bavit z balkonu. Komu by se to líbilo? My s manželem prý patříme do ohrožené skupiny obyvatel, riskování by se nám nemusilo vyplatit. Je to nešikovné, ale pořád lepší, než ležet v nemocnici.
Ach jo... Koncem jara jsme se všichni těšili, že se blíží konec našemu „rouškovému trápení,“ ale nedočkali jsme se... Dnes je to dokonce horší než zjara, Někteří z nás se zlobí, jiní se s tím smířili... No, nic naplat, musíme to, vážení, ještě po nějakou dobu vydržet. Snad se přece jen dočkáme lepších časů – a nebude to trvat dlouho.
