Všichni
tady nadávají na Kocába, co provádí
za kocáboviny a voloviny s cikánama a dalšími
nepřizpusobivými lidmi, ale je třeba si uvědomit hlavně
to, že Kocáb je rocker sice bývalý, ale o to
víc žijící svým zpusobem v diaspoře
disentu. On nemůže říct naplno, ano cikáni
zneužívají sociální systém české
republiky, on provádí skrytou a tvrdou rasistickou
politiku tak, jak je zvyklý z doby předrevoluční.
Tím, že zdánlivě podporuje cikány, zajištuje byty pro squattery, pomáhá cikánským matkám, které byly zdánlivě sterilizovány, aniž o tom věděly, tím pomáhá rozdmýchat větší a větší nesnášenlivost mlčící většinu. Tím, že provádí zdánlivě nespravedlivou politiku na podporu vyžírků a nemakačenků v tomto státě, uvádí ve var krev jinak klidných lidí, kteří si na hlavě nechají štípat polena, ale jen odsud a dal už asi ne. Je v tom vidět nesmírná kreativita Kocába autora muziky, kterou jsme poslouchali za totality a kde byl jasný text mezi řádky. A v tom vlastně Kocáb pokračuje, sice se nachází v jiné roli, je ministr, ale převládá v něm rocker, člověk, který táhne svět vpřed. On pokračuje ve své práci disidenta, ač je vlastně u zdroje. Je jasné, že v dnešním světě ovládaném pseudohumanisty nelze říkat pravdu krutě do očí a říct našim milým cikánům, od ted budou platit současné zákony padni komu padni a ne, že kdo bude víc opálený dostane víc nebo bude mít výjimku, to nikoli. On Kocáb musí držet eurolinii a neustupovat, ale v tom je jeho kouzlo, Kocáb lidi vlastně víc a víc popouzí k tomu, aby začali přemýšlet kam se dostávají peníze, co dávají státu a kdo z těchto peněz má víc než užitek. Ted díky Kocábovi začíná přemýšlet mlčící většina a to je veliké vítězství. Díky Michaeli Kocábe
