Milovala jsem ho. Parťák do nepohody, dlouhý léta. Byl chytrý, moudrý, vtipný, a taky provokativní a excentrický, prostě jedním slovem úžasný. Jenže se to všechno pokazilo.
vzala jsem do ruky nuz a ....EP
Začalo to před pár měsíci, kdy dostal nového šéfa. Na jednu stranu to chápu - asi to pro něj nebylo lehké. Ale omlouvá ho to snad? To si mě jen tak, z ničeho nic, může přestat všímat? Prostě mu přestalo záležet na tom, co mě zajímá, po čem toužím. Strašně se změnil. Jako by zhloupl, zhrubnul. Přestal se mi líbt.
Ty tam byly zajímavé rozhovory. Jen stále cosi blábolil o zlých Rusech a taky mě neustále otravoval novinkami z příprav cizí (!) svatby. Byl celej zblblej ze skinů a poslední týden nosil hákovej kříž. Naprosto veřejně. Taky sem tam pronesl nějakou šovinistickou poznámku. To sice dělal už dříve, ale teď už toho bylo trochu moc. Říkám si: "Odcamcať pocamcať," když jsem se snad postopadesátý ušklíbla nad jeho komentářema.
Normálně mě urážel. Místo toho, abych ho zajímala já, on se s naprostým klidem nechal oslnit jednou takovou štětkou. Nic proti štětkám, to jako vůbec ne. I štětka může bejt fajn holka, ale proč mi, spolu s ním, musí lézt do postele? To jsme si jako nedomluvili! Mám snad nějakou hrdost, ne?
Možná jsem se s ním měla rozejít v klidu. Prostě ho nechat a najít si jiného. Jenže - vy víte, jaký to je... Letitý pouta nejde přetrhat jen tak.
Dávala jsem mu poslední šanci. Dala jsem mu tolik posledních šancí, že je snad ani nespočítám. A to byla ta chyba. Možná jsem do toho dala trošku moc emocí. Neměla jsem se na něj tak vázat. Já husa mu byla takřka věrná, a to jsem prostě dělat neměla.
A včera mě strašně vytočil. Ani nevím čím přesně, asi nějakou pitomou poznámkou nebo nejapným vtípkem. Pohár mé trpělivosti prostě přetekl.
Křičela jsem jako smyslů zbavená: "Tohle je konec! Kašlu na tebe! Najdu si jinýho, nějakýho, kterej si mě bude vážit, kterej bude mít RESPEKT!"
A vytáhla jsem na něj nůž.
(jak to dopadlo, se můžete podívat tady , ale pozor, je to drastická fotka)
