Nemám ráda Švejka. Není vtipný, jen tragický a opovrženíhodný.

Čtu všechno, i návody na pracím prášku. Ale nemám ráda horory a nemám ráda depresivní čtení. A jaká je nejdepresivnější věc, kterou jsem kdy četla? Bez přehánění „Osudy dobrého vojáka Švejka“.

/kultura.idnes.cz/

Přísahám, ani jednou jsem se nezasmála.

A co mám za nejsmutnější? Že většině lidí ta knížka vtipná přijde. Jak si o sobě myslím, že mám smysl pro humor, tak Švejk mi přijde podobně zábavný jako vtipy o výši Hitlerova účtu za plyn.

Kdyby Hašek nenapsal nic než Švejka, dalo by se uvažovat o tom, že tento román je trefnou psychologickou tragédií, umělecky zabalenou do komediálního hávu pro zvýšení hrůzostrašného účinku díla. Něco jako vraždící panenky v béčkovým hororu.

Jenže Hašek nebyl psycholog a už vůbec ne filosof. Ano, podařilo se mu intuitivně trefit hřebíček přímo na hlavičku a odhalit cosi bytostně českého, jakéhosi Zeitgeista loženého v té naší kotlince  (a v tom je to dílo jistě geniální). Ale naložil s tím nejbrutálnějším možným způsobem.

Možná tu knížku nechápu, protože jsem blbá. Tak jsem hledala, jak to dílo vykládají jiní.

Vedle prvoplánové oslavy dílka jako žánru ryze komediálního je asi nejběžnější názor, že „Osudy...“ jsou satirou o absurditě války. A že blbec Švejk je tím, kdo její nesmyslnost geniálně rozkrývá.

Jenže – a z toho mi jde hrůzou mráz po zádech - rozkrývá … rozkrývá to, co předtím zavinil. A to je snad něco skvělého? No promiňte...

Není lidské vlastnosti, která by si zasluhovala většího opovržení, než je švejkovství.

Jak mrzká je nízkost všech těch malých českých vyčuránků, kteří se, podobně jako Švejk, snaží nad nesnází vyzrát, ne ji vyřešit. Co hůř, často jsou její příčinou, to však ale nevidí a nebo si nepřipouštějí.

Mnohdy vítězí. Mnohdy je ta jejich očůrávací strategie úspěšná. Dosáhnou svého tím, že ostatní uvedou v omyl, sebe zdánlivě zesměšní i když se ve skutečnosti berou smrtelně vážně. Své soupeře, ty se kterými nikdy neměli odvahu bojovat tváří v tvář, pak s drzostí sobě vastní považují za hloupé, že se očůrat nechali.

Nedávno jsem zaslechla, že švejkovství je to, co nás jako Čechy charakterizuje, co je většině z nás vlastní. A bylo to řečeno pyšně a nadšeně. Jako že to je kladná a obdivuhodná vlastnost. Jako že jsme ti, kdo si za všech okolností „nějak“ poradí... účel světí prostředky.

Prosím prosím, jen to ne. Že to není pravda? (!)