Naše někdejší americká sekretářka Líza byla taková typická americká holka, prostorově rozkošatělá. Bývala s ní docela legrace a s ničím si moc hlavu nelámala. Jednou z rána se zkoumavě podívala z okna na svůj zaparkovaný obstarožní vrak značky Lincoln a prohlásila: "Já bych se měla vdát!"
A to se vám panečku začaly dít věci!
flickr.com Když předím zvládla k obědu dva bigmeky, tak teď se v naší kancelářské ledničce začaly objevovat pochutiny nevídané - vařené bílky, celerové natě, netučný cottage sýr. Každé ráno přiklusala s batohem sportovního oblečení, uřícená z ranního posilování. Po práci zase na běhací pás a než půjde do postele, prý si dá ještě kolečko kolem bloku.
Za měsíc byste jí nepoznali.
Divili jsme se, kde se v ní ta pevná vůle bere, ona nikdy nebyla takový ten asketicko-zásadový typ, spíš naopak. Ale říkáme si - sice se tvrdívá, že lidi se nemění - ale tak když jde holka do sebe, tak jí to přece nebudeme zpochybňovat. Nejsme mrchy, že? ;-)
Své neforemné oblečení typu grunge (od té samé návrhářky, co šije pro Markéru Irglovou), které pro svou originalitu nikdy nemělo odvahu vstoupit do módy a proto z ní ani nemohlo vyjít, vyměnila za slušivé sukničky a vypasovaná trička.
Dokonce se začala i malovat!
No, krasavice z ní nebyla, ale myslím, že z toho co jí pámbíček nadělil vytřískala maximum.
Ovoce úspěchu na sebe nedalo dlouho čekat. To již po konci pracovní doby před kanclem stepoval nesmělý mladíček, v třesoucích se rukách pugéty třímající. Nemohlo to trvat ani tři měsíce a už jsme musely obdivovat "óch" a "ách" zásnubní prstýnek s překvapivě velkým briliantem.
Pak šílená horečka svatebních příprav. Zakázala jsem jí to řešit z kanceláře, ale pravda je, že jsem občas dělala, že neslyším, když jí maminka hystericky telefonovala, že její šaty mají jiný odstín oranžové než poleva na patnáctipatrovém dortu a že to je problém a ty šaty se prostě musí nechat přešít...
Pak před-svatba, svatba a svatební cesta na Havaj. Prostě typicky po americku.
Den po jejím návratu společně obědváme v zasedačce ... Líza vybalila svý obvyklý dva bigmaky a s veselou náruživostí se pustlila do jejich likvidace.
Na naše zvedlá obočí odtušila: "Klid. Já říkala, že se potřebuju vdát. A mít hezký svatební fotky. Teď už je to snad všechno jedno, ne?"
Prostě Líza to má na háku.
Dneska je z ní taková ta typická americká pani... Ne, že by mi do toho něco bylo, ale stejně mi vrtá hlavou, co na to asi pan manžel. Já bych si na jeho místě asi přišla tak trošku docela dost podvedená.
Ono je to přeci jen rozdíl, když vedle vás partnerka zestárne a vaše děti jí pokazí postavu ... ale takhle úskočně chytračit?
No, nevím, jestli je John ze stejnýho těsta jako Líza a nechci být škodolibá, ale přišlo by mi příhodný a vtipný, kdyby se časem ukázalo, že i ten velkolepej zásnubák je ze zlata kočičho, falešnýho.
