Už jako dítě jsem se měla hodně ráda. Když jsem si ukopla palec, chovala jsem bolavou nožku v náručí a povídala mu: "Palečku můj milovanej, nebol! Neboj se, to přejde." Dospělí ze mě měli legraci. Což mi bylo dost fuk, vždycky jsem byla komediant. Všechny nesnáze jsem házela za hlavu, poučila se, ale nijak se tím nestresovala. Absolutní šok jsem zažila na střední škole, kde jsem pochopila, že existují i lidé, kteří se rádi nemají.
Každý z nás je vítěz!Corbis
Jedna moje spolužačka se mi svěřila, že si nevěří, že má pocit, že nikdy nebude dost dobrá. To "dost dobrá" znamenalo "dost dobrá pro svého otce". Její otec měl kdysi umělecké ambice, chtěl být akademický malíř, nebo alespoň úspěšný muzikant. Z toho se mu bohužel nepodařilo nic. I vložil veškeré své "naděje" do své dcery. Možná měl pocit, že jí tím motivuje, ale ona od něj nikdy neslyšela slovo chvály. Když se jí něco podařilo, vytáhla z něj maximálně "jo, je to docela dobrý, ale mohlo to být lepší, udělala jsi chybu tam a tam..." Sveřepě trval na tom, že jeho dcera musí vyniknout v jeho vysněných oborech. Tak nějak si nestihl všimnout, že má talent na věci úplně jiné. Lásku jí dávkoval podle svých podivných měřítek a ona měla pocit, že si jí nikdy "dost" nezaslouží. (a že v tom co jí vnucoval nevynikla, netřeba dodávat)
To mi dodnes vrtá hlavou.
Znáte ten pocit - celý život mlsáte babiččinu bábovku a najednou zjistíte, že existují na světě lidé, kteří ani neví, co to bábovka je.
Já měla totiž zkušenost úplně jinou než moje kamarádka. Ne, že bych byla dítě rozmazlované, úplně naopak. Ale když už si mě čiročirou náhodou doma všimli, bylo to v souvislosti s nějakým "zásadním počinem". Když jsem nakreslila čtvereček, sešla se celá rodina a všichni žasli: " Evička nakreslila kolečko! A jak je kulaté! No, to je geniální." :-) Uznávám, že to je asi nevýchovné, ale jak říkám, doma mě moc nevychovávali. Rostla jsem jak to dříví v lese. Přesto a nebo proto jsem "věděla", že dokážu cokoli si usmyslím. Že není na světě jediná překážka, respektive že jedinou překážkou si mohu být já sama.
Postupem času se to trochu komplikovalo. Jak jsem se dostala do styku s mnoha jinými lidmi, četla knihy a všímala si o čem se hovoří, lehce jsem znejistěla.
Došlo mi, že v téhle kultuře není moc chytré mít se rád moc nahlas. Že jsou lidé, které vaše sebedůvěra rozčiluje. Že je ještě víc znejisťuje. Že člověk s ostatními vyjde mnohem snáz, když každý svůj úspěch vzápětí poplive. "Jo, ta ryba co jsem uvařila je docela dobrá, dík za kompliment, ale mám ti pocit jestli není trochu přepepřená", "Jo, uběhla jsem stovku za 8, ale mohla jsem být rychlejší", "Dík, že říkáš, že mi ty šaty sluší, ale nemám v nich moc velkej zadek?" a tak dále...
Tak jsem několik let hrála skromňouše, ale lidi neoblbnete, moc mi to nešlo.
I dorazila jsem v tomto rozpoložení do ameriky a ejhle. Najednou jsem nebyla nenormální, nebyla jsem za nafoukanou krafku. Lidi si tam úspěch přejí a mít se rád je naprosto nezbytná součást osobní integrity. Vždyť co jste to za trumberu, když se ani nemáte rád, jak vás pak máme mít rádi my? A cože? Vy nevěříte ve vlastní úspěch? No, a jak vám to pak máme věřit my?
Oni ví, že úspěch rodí úspěch a nejistota svazuje. A že se na to tady díváme jinak? Mno, čím to, čím?
Madonna zpívá: "First love yourself, then you can love someone else" - nejdříve musíš mít rád sám sebe, teprve potom můžeš mít skutečně rád ty druhé.
A o tom to totiž je. To že se někdo má rád, neznamená, že je do sebe tak zahleděn, že přehlíží ty ostatní. To že si někdo důvěřuje neznamená, že nepřeje úspěch i ostatním. Právě naopak.
Jenže v Čechách se to tak zatím nebere. Škoda. Budu tedy za drzou náfuku. Ale alespoň o tom budu mluvit nahlas. Třeba se věci jednou změní. Třeba zde jednou slovo úspěch nebude sprosté slovo a snaha o něj nebude zapovězenou rozmařilostí. A třeba i sem dorazí kult optimistické sebedůvěry a důvěry obecně.
A kdyby si cestou přes oceán trošku otřískal růžky amerického huráismu a nabyl malonko umírněnější a upřímnější formy... to by bylo úplně nejlepší.
