Mám ráda BBC a mám ráda J.K.Rowling - ale malounko přehánějí. Jsem jedním z dětí, které "trpěly" v klecích ústavů. Nějakých 8 let jsem rok co rok trávila dva a více měsíců v zařízeních pro tělesně postižené děti. Jak už tak bylo zvykem za starého režimu, mezi tělesně a mentálně postiženými se nedělal velký rozdíl. Tak jsme tam byli všichni, hezky pospolu, schovaní v lesích, abychom svými zcela nesocialistickými postiženími nekazili občanům lákavé představy ideálního a bezproblémového komunistického světa, kde jsou všichni dokonalí. A spali jsme v klecích.
Postýlky s a nebo bez? Hodná a starostlivá ošetřovatelka je daleko důležitější....corbis.com
Když jsem byla hodně malá, diagnostikovali mi svalovou dystrofii. Svalová dystrofie je taková nehezká nemoc, většina dětí skončí s vážným tělesným postižením a obvykle v časném věku zemře. Není neobvyklé, že se s ní sveze i postižení mentální.
O mé mentální způsobilosti se mnozí jistě budou přít, ovšem pravda je, že tělesně jsem v pořádku a tak se zřejmě páni doktoři někde ve svém úsudku mýlili.
Každopádně výsledkem jejich bádání bylo, že je naprosto nezbytné mne a mou sestru rok co rok na pár měsíců vyslat do nějaké dětské léčebny. Nejčastěji to byla "Vesna" v Jánských lázních.
Jezdila jsem tam ráda. Zařízení to bylo na tehdejší poměry moderní, léčebné procedury v podobě masáží, bahenních a parafinových zábalů, terapeutických cvičení apod. mne bavily. Měla jsem tam kamarády, kteří tam také jezdili pravidelně.
Třeba Hanu a Janu. Ta dvojčata byla lehce mentálně retardovaná, ale měla vozíky. Štvalo nás, že vždy vítězí v našich běžeckých závodech a tak jsme jim strkali klacky do kol a sešlapávali zadní brzdičky.
Chci tím říci, že jsme se k sobě jako děti chovali úplně normálně. Mentální nebo fyzické rozdíly jsme registrovali, ale nijak zvlášť neřešili. Když si chtěl beznohý vylézt na strom, podali jsme mu ruku. Nijak jsme se nad sebou vzájemně nedojímali. Nebáli jsme se sebe navzájem. Neukazovali jsme si na sebe prstem a vůbec nic nás nepřekvapovalo. Dokonce ani to, když jsme se se dověděli, že jedna holčička na svou nemoc umřela.
Sestřičky a tety si nás se sestrou už pamatovaly a zdravotní bratr Pavel si nás "půjčoval" každou neděli odpoledne a vodil nás do města na zmrzlinu (ve vší počestnosti a bezelstně, ovšem dnes nemyslitelné, dnes by ho za to stejně preventivně zavřeli). Byly jsme tam prostě takové dvě blonďaté exotky. Nic nám nebylo a tak nás zaměstnávali dohledem nad ostatními dětmi a hlavně skládáním plen z mandlu - to představovalo obrovské privilegium, protože jsme to mohly dělat večer a sledovat u toho televizi i po večerce.
Dnes mi dochází, že mne sestry zaměstnávaly velmi cíleně - to aby mi nezbývala energie na různé lotroviny. Ha. Stejně mi zbývala. Byla jsem jako dítě strašný éro. (moje zlatá sestra ne, ta nejen jako barokní andílek vypadala, ona taková i byla a je).
Jinými slovy - zdravotní personál se k nám choval báječně, sem tam byla některá ze sester nerudná a zlá, ale to bohatě vyvažovaly desítky ostatních, kteří se chovali lidsky, mateřsky, s veškerou možnou péčí daleko přesahující jejich běžnou pracovní náplň.
A že nás na noc zavírali do klecí, respektive postýlek s vysokou ohrádkou? No jéžiš.
Bylo mezi námi hodně dětí, které byly zcela "mimo". Jedna holčička ze spaní vzala nůžky a rozstříhala peřinu. Později to vysvětlila tak, že se jí zdálo, že uvnitř není peří, ale prkno, že se jen chtěla přesvědčit jak to je. Zrovna tak se jí mohlo zdát o tom, že je její kamarádka upír. Jiná holčička běžně škrtila ty, o kterých si myslela, že nosí její oblečení (pokud měli podobné).
V žádném případě nebylo v silách sester zajistit, aby si v noci děti neublížily. Na noční byla jedna sestra a ta měla na starost asi 40 dětí na patře. Nemohla kontrolovat každého zvlášť, minutu po minutě. A i kdyby tam bylo sester deset, zmohly by to samé - nic. Dovedu si představit, že v ústavu, kde jsou děti s tím nejvážnějším mentálním postižením je prostě klecové lůžko nezbytné. Myslím, že je to daleko humánnější, než děti přivázat k postelím a nebo zdrogovat, aby byly klidné, jako je to běžné jinde v zahraničí.
Nám na těch postelích nepřišlo nic, nad čím bychom byť jen přemýšleli. A že bychom pociťovali nějakou újmu? Ne.
Každopádně postele, ať s ohrádkou či bez ní, jsou jen a jen postele. Daleko důležitější je to, jak se k těm dětem chová personál ústavu. Zda se jim dostává potřebné péče, zda si k nim ošetřovatelé vytváří hlubší vztahy. Je to jen a jen o lidském přístupu. I za ohrádkou může spát dítě spokojené.
Já bych si po svých zkušenostech chtěla myslet, že většina lidí, kteří se pro tuhle velmi náročnou profesi rozhodnou, jsou lidé, kteří mají opravdový a upřímný zájem druhým pomáhat. Neházejme jim klacky pod nohy, nedělejme z nich kvůli nějakým postýlkám zločince. Nepodléhejme laciným mediálním hysteriím a raději zařiďme, ať mají pro svou práci co nejlepší podmínky.
