Peníze jsou jedna z nejdůležitějíších věcí kolem nás - tvoří půlku velké většiny obchodních transakcí. 20. století by se bez nadsázky dalo nazvat stoletím ničení peněz, množství měn, které byly zlikvidovány se ani nedá spočítat na prstech. Důvody těchto krachů lze prakticky vždy nalézt v politice jednotlivých vlád, občané však nesou také svůj díl. Až příliš snadno se nechají přesvědčit, aby věřili slibům, které nelze splnit.
Peníze jsou všeobecně přijímaný prostředek směny. Je to něco, co každý přijímá a je ochoten se za to něčeho jiného vzdát. Úlohu peněz plnily v minulosti různé statky - obilí, plátno, mušle, tabák, většina rozvinutých společností však nakonec skončila u zlata a stříbra, které byly ve 20. století nahrazeny státem tištěnými papírky s obrázky významných osobností. Život by byl příliš nudný, kdyby se peníze daly popsat tak snadno.
Nedostatek peněz a snaha půjčovat si dala vzniknout směnce. Dlužník nemá dostatek peněz, a tak si je od věřitele půjčí. Na oplátku mu vypíše dlužní úpis - směnku. Množství peněz v ekonomice zůstává stejné - věřitel si nemůže užívat peněz, musí počkat, až je dlužník splatí a za čekání dostane úrok. Jestliže je dlužník dostatečně důvěryhodná osoba, bude pro věřitele patrně velmi jednoduché tuto směnku prodat někomu jinému. Směnka tak najednou může začít obíhat jako peníze - je to papír, který jsou lidé ochotni přijmout místo přímé platby penězi.
"Důvěryhodný dlužník" může snadno začít své situace zneužívat. Zjistí, že může libovolně vypisovat směnky, pokud někdo požaduje, aby svou směnku splatil, jednoduše si vypíše další. Za vypisování směnek sice musí platit úrok, ten je však nepatrný v porovnání s příjmy, které získává. Celá věc však praskne, když někteří lidé ztratí důvěru a přestanou tyto směnky přijímat. "Důvěryhodnému dlužníkovi" se prudce zdvihnou požadavky na platbu úroků na nových směnkách, je proto nucen splatit staré směnky, aniž by se dále zadlužoval. Podobná situace v drtivé většině končí bankrotem dlužníka a věřitelům zbydou jen bezcenné papírky. V každém případě, v momentě ztráty důvěry prakticky přestává mít dlužník možnost vypisovat nové směnky na "splacení" starých a lidé držící jeho dluhopisy se stali investory, kteří si musí odpustit spotřebu do té doby, než bude směnka splacena.
Ekonomové se snaží různými způsoby měřit "peněžní zásobu", existuje několik způsobů počítání, každý vydává jiné výsledky. Hezká definice peněžní zásoby je: množství peněž, které si lidé myslí, že mají k dispozici. Předchozí případ ukazuje, že v jednom momentě si lidé myslí, že "důvěryhodné dluhopisy", které mají v peněžence, jsou peníze a mohou je použít k platbě. Jakmile dlužník ztratí důvěru, sníží se množství peněz. Možná vám připadá divné, proč by množství peněz mělo být dáno myšlenkami lidí - vaše rozhodování jak drahé auto si koupit, zda jet na dovolenou a kam jet je totiž ovlivněno tím, kolik si myslíte, že máte peněz.
Nyní vstupuje na scénu důležitá instituce: banka. Mnoho lidí si myslí, že uloží-li do banky peníze, má je na svém účtě, jsou jejich. Skutečnost je poněkud jiná: uložíte-li peníze do banky, dostanete na oplátku dluhopis, který zní: "Banka na požádání vyplatí obnos do výše X Kč". To zní na první pohled jako potvrzení o uložení... ale jen do té doby, než zjistíte, jak vypadá operace "poskytnutí úvěru". Podnikatel přijde do banky a žádá úvěr. Banka provede transakci: od zákazníka obdrží dluhopis "podnikatel zaplatí částku 110 000 Kč do jednoho roku" a na oplátku mu předá dluhopis "banka vyplatí 100 000 Kč na požádání".
Celý bankovní "byznys" však spočívá v tom, že nikdo "požádat" nepřijde - banka totiž těch 100 000Kč nikde v trezoru nemá. Ve skutečnosti by její dluhopis měl znít "banka vyplatí na požádání 100 000Kč, ale opovažte se požádat, protože jinak zkrachujeme". Úrok, který platíte bance, tedy z velké většiny není platba za zdržení se spotřeby, ale je to platba za "důvěryhodné razítko". Dluhopis chudáka podnikatele by málokdo byl ochoten akceptovat při platbě. Podnikatel ho vymění za bankovní dluhopis, který již přijímají všichni.
První chybou, kterou v 19. století lidé učinili, byla přílišná důvěra v banky. V momentě, kdy důvěra vyprchala, došlo k tzv. "runu" na banku, zjištění, že dluhopisy banky si důvěru nezasloužily a krach banky. Důvěřivci přišli o peníze, došlo k deflaci - snížení peněz v oběhu, následně i snížení cen v ekonomice. Selský rozum by velel přestat bankám důvěřovat a požadovat platbu od zákazníků výhradně v tvrdé měně. Selský rozum však nevyhrál.
V 19. století byly hlavní měny zlato a stříbro. Jestliže banka zkrachovala, neexistoval žádný způsob, jak ji zachránit. Politikové a bankéři se však na přelomu století dohodli, že problém často krachujících bank není v důvěře v nesmyslný systém, ale v nemožnosti záchrany banky. Zrušili zlato a stříbro jako peníze a místo toho byly založeny centrální banky, které v případě ztráty důvěry v banku dodají požadovanou likviditu (natisknou papírky s obrázky, které se banka zavázala zaplatit).
Jestliže jste v 19. století přestali věřit bankám, zrušili jste bankovní účet a vyžadovali pouze zlaté a stříbrné mince. Pokud nějaká banka zkrachovala, na následném poklesu cenové hladiny jste vydělali. Lidé tak měli motivaci stále přehodnocovat svou důvěru v jednotlivé dluhopisy. Dnes již tuto motivaci nemají - centrální banka de fakto garantuje, že o své peníze v případě krachu nepřijdete, naopak hotovost ztratí svou kupní sílu díky tisku peněz ("dodání likvidity") za účelem záchrany banky - lidé jsou tak motivováni bankám naopak "věřit". Dluhopis, který banka vydá, je díky garanci centrální banky stejně dobrý jako peníze - soukromé banky dostaly privilegium emitovat peníze. Výnosný byznys - ale jen pro bohaté. Chcete-li se přidat do klubu, musíte mít kapitál několik stovek milionů korun a schválení centrálních bankéřů.
Většina dnešních ekonomů si myslí, že problémy vzniklé z naprosto opodstatněných pochybností ve schopnost banky dostát svým závazkům vyřešíme tiskem peněz, že krize je způsobena "ztrátou důvěry" a dodáním důvěry se krize zažehná. Vůbec je nenapadá, že ztráta důvěry je důsledkem neschopnosti lidí dostát svým závazkům, což má příčinu v investicích, které se nevyplatí - například v USA obrovské investice do stavby domů, které už za tu cenu nikdo nechce. Není možné dlouhodobě přesvědčit lidi, aby věřili v něco, co nelze splnit, ale přesně to se snaží dnešní čelní ekonomové emisí peněz dosáhnout. Jediné, čeho dosáhnou, bude nedůvěra v měnu, v peníze, bez kterých nemůže moderní ekonomika fungovat. Co se asi snaží dnešní centrální bankéři zachránit? Tímhle způsobem totiž nezachrání ani vlastní židli.
Pro ilustraci: kupní síla amerického dolaru. Tečkované části ukazují období, kdy měna nebyla směnitelná za zlato. Americká centrální banka (Fed) byla založena v roce 1913, v roce 1971 byly odstraněny poslední pozůstatky směnitelnosti za zlato.
O úrovni dnešní ekonomie porovnejte následující:
Jan Švejnar, 24.3.2008:
Bernanke (šéf americké centrální banky, pozn. red.) dobře ví, že jednou z hlavních příčin velké krize ve třicátých letech byl nedostatek peněz v ekonomice. Tomu se proto snaží předejít a zaplavuje finanční trhy novou likviditou. ...
- Co vás na dnešní krizi překvapilo?
To, že přichází z nejvyspělejší ekonomiky. V posledních desítkách let měly všechny krize původ v nerozvinutých nebo vyvíjejících se zemích. Zajímavé také je, že je spojena s původně pozitivními jevy, které představují inovace na finančních trzích. Jenže vývoj nových finančních produktů byl rychlý a finanční instituce je nedokázaly ohlídat. Selhaly ratingové společnosti, jako je Standard & Poor’s či Moody’s, které nedokázaly nové produkty správně ohodnotit.
Peter Schiff - rozhovor 28.8.2006, ve kterém předpovídá hypoteční krizi a inflaci v asijských zemích.
Jim Rogers - kritizující současné akce americké centrální banky. Inflace nevyřeší recesi, pouze ji oddálí a způsobí, že bude horší. Je lepší, když dojde ke krachu nesolventních firem, než když Fed bude pokračovat v inflaci.
Tito lidé dokázali předpovědět dnešní krizi. Nemyslíte, že by třeba mohli mít pravdu i dnes?
