Nejen o létání na závodu pre-Paragliding World Cup pořádaném v indickém Biru.
Surfující supOndrej Palkovsky
Co takhle jet lítat do Himalájí? No proč ne, aspoň se konečně podívám za hranice Evropy, dneska už tam jezdí všichni. Tři češi si tak sbalili své malé batůžky, přidali k tomu Hrozně Velký Baťoh s padákem a vyrazili na cestu.
Nasednout na letadlo, strávit bezesnou noc v letadle a ráno vystoupit v Dilí. Dilí je odporná díra. Naprosto neznalí místních poměrů jsme se nechali odvézt do centra a tam jsme zjistili, proč většina turistů v Dilí využívá akorát tak rikša-tour po místních památkách a pak pryč. V centru je šedo a pořád vás někdo otravuje. Takže zpátky na letiště, počkat na auto do Biru (450km vzdušnou čarou daleko) a vzhůru na cestu.
Jízda trvala asi 10 hodin, řidič to jel přes noc a prakticky bez přestávky. Jak jsme to přežili je mi záhadou. Adrenalinu je tu dost a to ani nelítáme. Auto, které vyráželo hodinu po nás dojelo asi se čtyřhodinovým zpoždění. Jsme v Biru, na Indické poměry "malebném" městečku pod prvním hřebenem Himalájí. Do této podhorské oblasti se stáhli mniši z tibetských klášterů, přímo v Biru je několik klášterů a často tam potkáte mnichy v červených hábitech. Na první pohled neindové a docela příjemní lidé. Díky tibeťanům, paraglidistům a spoustě turistů tohle není typická Indie. Zaplaťbůh.
Po prvních dvou neletových dnech začalo pěkné počasí, které bez přestávky vydrželo až do odjezdu. Organizátoři první den vypsali 100km disciplínu - do Dharmsaly (za Dalajlámou) a zpět. Asi se chtěli blýsknout, protože uletět 100km za 5 hodin není úplně triviální, do cíle pochopitelně nedoletěl nikdo. Při závodě se dokázali dva letci srazit, jeden si trochu zpřetrhal šňůry, druhý si vyrobil závlek a točil se v něčem podobném spirále (nebo SATu) ... až narazil do horského hřebene. Jakýmsi zázrakem se mu nic nestalo, takže po několika hodinách vymotávání odstartoval a sletěl dolů. Kdo by to taky chtěl šalpat... Poučení? Záložní padák je od toho, aby se používal. Čas na to byl.
Po zjištění, že inkriminovaný pilot je dostatečně v pořádku, jsem zamířil k Dharmsale. V půlce cesty se to nad horama začínalo černat, radši jsem vyletěl co nejdál od hor, i tak to bylo hodně turbulentní. Kupodivu jsem v pohodě letěl pořád dál a bouřka zůstala v horách (což nepochopitelně fungovalo každý den). Po padesáti kilometrech a čtyřech hodinách letu si to kroužím uzavřený v údolíčku několik set metrů před otočným bodem a vymýšlím, kam přistanu. Pode mnou vesnice (s mnoha elektrickými dráty), do rovin vedlo úzké údolí s protivětrem a bez možnosti přistát, dokud by člověk nevyletěl ven. Ve vesnici pode mnou je ale rozbalený padák, někdo tam už přistál...tak to zkusíme do vesnice, určitě to jde...
Pokud chce člověk dostat pilotní průkaz kategorie B, měl by se trefit do čtverce 20x20 metrů. Jednak mi tohle nikdy nešlo, druhak se nepředpokládá, že to bude 15x5 metrů bokem na vítr uprostřed žlabu, na jehož okrajích jsou domy a elektrická vedení (jedno jsem přeletěl s půlmetrovou rezervou). Na vyhlídnutou "přistávačku" jsem se nakonec netrefil, ale naštěstí jsem přistál mezi balvany o kousek vedle. Jak tak ležím na zemi, třesou se mi ruce a přísahám, že svoji přesnost přistání zlepším, přiběhl ke mě druhý pilot (rus) a po zjištění, že jsem v pořádku, mi obratem nabízí láhev whisky...
Druhý den byla vypsána kratší úloha, proběhla vcelku bez problémů (až na několik pilotů na stromech a jednu zlomenou nohu), jen se ukázalo, že létat pomalu může taky znamenat mít problém doletět, protože termika přestane chodit. Jako jeden z posledních jsem doslova dotlačil padák do cíle (ten den do cíle doletělo jen 27 lidí z osmdesáti). Třetí den jsem se rozhodl začít létat trochu rychleji, jsme přece na závodech. Stejně jsem si připadal jak želva. Jak to ti závodníci dělají je mi záhadou. Když jsem se tak vracel z posledního otočného bodu, začala mi GPSka sdělovat, že mi stačí klouzavost 1:9 pro dosažení cíle přímým letem. Po hřebenech by to bylo na jistotu...ale 1:9 s větrem v zádech a odpolední termikou v rovinách...zkusil jsem to přímo. 13,5 kilometru rovně, v naprostém klidu, jen jsem si opakoval: doletím..nedoletím..doletím...nedoletím...doletím. Krása. Konečně má člověk čas na to uvolnit se a kochat se okolní přírodou. A ještě k všemu jsem těm pěti padákům, co se mnou točily v posledním stoupavém proudu, asi o čtvrt hodiny uletěl.
Čtvrtý závěrečný den už byl vcelku bez problémů, organizátoři vtipně napsali závěr disciplíny přes roviny na "předhřeben" a zpět do cíle (asi 12km rovinama), a kdo si nenabral výšku, tak ji horko těžko sbíral kousek před cílem, nebo se zapích do země před cílovou páskou. U mě se jen splnilo staré moudro, že přesnost přistání je nepřímo úměrná velikosti přistávací plochy, kterou jsem ve 2 metrech nad zemí o 400 metrů minul. Asi bych měl vrátit piloťák.
A tak skončily závody. Na závěrečný ceremoniál přišlo neuvěřitelné množství lidí. 90% času se mluvilo o tom, jak skvělé a úžasné je, že přijeli závodit i Pákistánští piloti, zbylých 10% se věnovalo vyhlášení výsledků závodů (naše jediná žena skončila na 3. místě).
Zbytek výletu (další týden) jsme věnovali volnému létání po okolí, jak po předním třítisícovém hřebenu, tak i trošku po dalším čtyřtisícovém. Mraky se postupně dělaly níž a níž, takže se občas stalo, že člověk letěl několik set metrů nad mraky. Tahle oblast je jako dělaná na vol-bivouac. Po předním hřebeni můžete létat 50 kilometrů na každou stranu, docela často můžete nahoře v pohodě přistát a přespat. Druhý den vyrazíte jinam. Padák použijete místo spacáku a trochu jídla se vám do sedačky vejde.
A co ti supi? Bavili se tím, jak s námi lítali, na přeskocích mezi hřebeny nás sledovali pár metrů nad plachtou. Ve stoupácích občas nedávali pozor, brzdili na poslední chvíli s pařáty před sebou, aby se vyhnuli srážce s nemotorným padáčkářem. Impozantní a krásná zvířata.
Létání skončilo, zpět do Dilí. Týden předem jsme si rezervovali autobus. O týden později se ukázalo, že nic rezervované není. Nevadí, luxusní autobus naštěstí vyprodaný není. Po dvanácti hodinách v opravdu luxusním autobuse jsme v Dilí přesedlali do motorikšy (celkem v něm jel řidič, jeho kolega, 3 češi s menšími baťůžky a zatraceně velkýma padákama....připomínalo mi to soutěž kolik lidí se vejde do trabantu). Dilí nezklamalo, odporné, špinavé, páchnoucí... metro mají docela hezké s chytrými turnikety. A všude stojí vojáci se samopalama a všude vás prohlédávají, jestli nemáte bombu.
Mnoho lidí je z cestování po Indii nadšeno. Možná jsem nepotkal ta správná místa, možná nejsem ten "správný" cestovatel, ale s výjimkou poměrně turistického Biru se mi v Indii hodně nelíbilo. Šedá města, zasmrádlé Dilí, všude neuvěřitelné množství lidí a špíny. Ne, z Indie jsem opravdu nadšen nebyl. Ale se supy bych si klidně zalétal znovu.
