Co mají společného myšlenkové zločiny a antidiskriminační zákon?

George Orwell v knize 1984 popsal společnost, kde se lidé odsuzovali za špatné myšlenky, dopustili se tzv. "thought-crime". Uptonovi Sinclairovi bývá připisován citát, že fašismus přijde do USA jako bible zabalená v americké vlajce. Není nakonec antidiskriminační zákon jen uzákoněný "thought-crime" a zároveň další zavedení diskriminace - nerespektování rovných práv - do našeho právního řádu?

Tento zákon...blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech:
a) práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání,
b) přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti,
c) pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování
...
i) přístupu ke vzdělání a jeho poskytování,
j) přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti nebo při jejich poskytování.
....
Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru.

"Zaměstnání" je smluvní (a tedy dobrovolný) vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. "Dobrovolnost" v tomto vztahu znamená, že obě strany mají právo smlouvu neuzavřít. Jestliže mám právo smlouvu neuzavřít, pak ji mohu neuzavřít například z rasových důvodů. Jak ukazuje tento zákon a jak bývají podobná ustanovení interpretována, není tomu tak.

Jestliže zaměstnavatel neuzavře smlouvu s uchazečem o práci a myslí si při tom, že ten člověk je neschopný, je vše v pořádku. Jestliže udělá naprosto totéž, ale myslí si přitom, že smlouvu nepodepíše z rasových (nebo jiných zakázaných) důvodů, pak porušil tento zákon a měl by být potrestán.

Zákaz diskriminace je tedy zákonem postihující myšlenkový zločin - thought crime. Jak zjistíme, co si asi obviněný myslel? Podle zákona to dokazovat netřeba - požádáme obviněného, aby dokázal, že při nepodepisování smlouvy myslel na něco jiného, než na pohlaví, rasu nebo náboženské vyznání protistrany. Podobnost s inkvizičními soudy, kdy obviněný musel dokázat, že není kacíř, je čistě náhodná.

Pokud žalobce uvede před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že ze strany žalovaného došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci:
a) na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace v oblasti pracovní nebo jiné závislé činnosti včetně přístupu k nim,...
...
je žalovaný povinen dokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

"Zaměstnání" je smlouva typu "já (zaměstnanec) pro vás něco udělám a vy mi dáte peníze". Jdete-li do obchodu nebo kupujete-li si službu, uzavírá s vámi obchodník smlouvu "já (prodejce) pro vás něco udělám a vy mi dáte peníze". Věcně se zřejmě jedná o totéž, přesto se antidiskriminační zákon vztahuje pouze na smluvní stranu zaměstnavatele, resp. prodejce. Sháníte-li automechanika pro svou soukromou potřebu, můžete diskriminovat jak chcete. Sháníte-li automechanika pro auto firmy, kterou vlastníte, diskriminovat nesmíte. Antidiskriminační zákon by měl obsahovat ustanovení, že ani spotřebitel nesmí diskriminovat prodejce, v opačném případě se jedná o zákon, který diskriminuje jednu skupinu obyvatel.

Nebudu rozebírat nesmyslnost pojmu "služby nabízené veřejnosti" (pokud podnikatel nehodlá poskytovat služby každému a chce diskriminovat, tak je veřejnosti nenabízí), zákaz diskriminace podle věku by však měl znamenat konec dětských, studentských a důchodcovských slev. Obzvláště pikantní na tom je, že poměrně často jsou tyto slevy poskytováno přímo na žádost státu. Protože si sami zákonodárci uvědomují, že by to byl nesmysl, vytvářejí výčty situací, kdy je diskriminace možná a kdy ne. Princip diskriminace v soukromých vztazích - na rozdíl od principu krádeže - není vždy špatný. Je to normální chování neporušující ničí práva, které je někdy správné a jindy nikoliv. Stejně, jako je svoboda slova důležitá právě tehdy, když chcete říkat věci, které se ostatním nelíbí, je smluvní svoboda - a tedy svoboda diskriminovat - důležitá, když se chcete chovat tak, jak se to ostatním nelíbí.

Je zcela běžné, že pro přátele někteří lidé udělají spoustu věcí zdarma, od neznámých lidí si nechají zaplatit a pro nesympatické třeba nic neudělají, nebo si nechají zaplatit víc. Přesto se dnes v zákonech objevují termíny jako "obvyklá tržní cena" nebo nutnost platit zaměstnancům, dělající stejnou práci stejný plat. Jestliže uzavřu s osobou A smlouvu (ať už zaměstnaneckou nebo kupní), kdy dochází ke směně nějaké služby, práce nebo zboží za určité množství peněz, proč by z toho měla vyplývat povinnost uzavírat podobnou smlouvu s osobou B? Jestliže krásné dívce opravím auto zadarmo, proč bych ho kvůli tomu musel zadarmo opravit i elegantnímu mládenci? Navíc tato ustanovení opět platí pouze na zaměstnavatele, nikoliv na spotřebitele. Každý z nás má určité povědomí o tom, co je fér, co je slušné a neslušné - ale takové rozhodnutí často záleží na okolnostech mezilidských vztahů v konkrétní situaci. Opravdu musíme dávat úředníkům pravomoc rozhodovat za nás, jak se slušně chovat k ostatním?

Diskriminace na základě některých výše uvedených důvodů je, abych volně citoval Ron Paula, jen odporná forma kolektivismu, hodnocení lidí nikoliv jako lidí, ale jako příslušníků určité skupiny. Nemůžeme ale lidem nařizovat jak mají myslet. Aby tyto zákony byly vynutitelné, je potřeba, aby jedna skupina lidí (soudci, státní úředníci) hodnotila myšlení ostatních lidí. Přesouváme se ze společnosti, ve které není za protizákonné označeno samotné jednání ("neuzavření smlouvy"), ale motiv, který k jednání vede. Svoboda člověka již není ohraničena činy, které nesmí udělat, ale myšlenkami, které si nesmí připustit.

Antidiskriminační zákon zakazuje diskriminaci podle světového názoru. Osobně bych nenamítal proti tomu, kdyby majitel činžáku odmítl pronajmout byt lidem s nacistickým myšlením. Bojkot je konec konců naprosto legitimní prostředek, který neporušuje ničí práva, ale pouze vyjadřuje myšlenku: s vámi spolupracovat nebudu. Někteří lidé nedůvěřují svým spoluobčanům do takové míry, že jsou ochotni vzdát se vlastní svobody, jen aby jim úředník (kterému z nějakého důvodu důvěřují) zajistil, že "nebudou diskriminováni". Co takhle spolehnout se na to, že většina lidí je docela normální a mají na práci něco jiného než se věnovat diskriminaci? A pokud tomu tak není - tím líp, každé tržní selhání je jen příležitost vydělat. A nikdo vám nebude zakazovat nespolupracovat třeba s rasisty, protože by to byla diskriminace podle světového názoru.