Soukromému zdravotnictví bývá často vytýkáno, že by v jeho důsledku byla odmítána lidem péče z důvodu, že by na to neměli peníze. Jak to ale vypadá ve zdravotnictví poskytovaném státem "bezplatně"?
Vzácný statek je takový statek, jehož by při nulové ceně nebylo dost pro všechny, kteří by ho chtěli. Jinak řečeno, chce-li někdo spotřebovávat vzácný statek, musí se něčeho jiného vzdát. Současné možnosti ve zdravotním průmyslu umožňují vyléčit nemoci, o kterých se našim předkům ani nesnilo, zároveň ale musíme přiznat, že je fyzicky nemožné, aby měli všichni přístup k takové péči. Ve světě lidí a peněz se to projevuje tak, že lidé na určitá ošetření jednoduše nemají, nebo by to znamenalo takový zásah do jejich rozpočtu, že to zaplatit nebudou chtít.
Bezplatné zdravotnictví by mělo vyřešit situace, kdy by platba za určité ošetření byla příliš drastická, nebo by nemocný člověk peníze na ošetření jednoduše nesehnal. Vyřeší to ale opravdu tento problém? Pro začátek jen připomínám, že zdravotní pojištění je ve státech s bezplatnou zdravotní péčí financováno formou daně. Lidé platí povinně peníze do státem řízeného systému, později o těchto penězích rozhoduje někdo jiný v rámci státem určených pravidel.
Množství peněz, které budou k dispozici na zdravotnictví nikdy nebude stačit na to, aby byla poskytnuta maximální dostupná péče všem občanům, musí proto existovat někdo, kdo rozhodne, že někteří lidé jednoduše určitou péči nedostanou. Například Velké Británii Národní institut pro zdraví a klinickou dokonalost (NICE) usoudil, že utratit cca. 30.000 liber na léčbu lidí s rakovinou ledvin, která prodlouží život pacienta cca. o půl roku, není "efektivní". Pacient tak nejdřív zaplatil za "bezplatnou" péči, nyní má o tyto peníze méně a musí si sehnat jiné prostředky na léky...protože půl roku jeho života za 30.000 liber považují státem určení lidé za "neefektivní".
Stát, který má moc, aby vám vše dal, má také moc, aby vám vše vzal. Jediné, čeho "bezplatné" zdravotnictví dosáhlo, je, že o tom, kolik peněz věnujete na své zdraví již nerozhodujete vy nebo lidé kolem vás, ale stát a lidé jím určení. Stejně je to zvláštní pozice, když rozhodujete o tom, že utratit peníze na prodloužení života cizích lidí (a to nezřídka jejich vlastní peníze) je vlastně "neefektivní", i když by mnozí lidé své peníze na toto léčení klidně využili. Dá se vůbec v kontextu respektování jednotlivce a teorie subjektivní hodnoty v tomto případě mluvit o efektivitě?
Poměrně zajímavý efekt vzniká, jestliže určité statky - např. léky - začne poptávat stát. Prodejce určuje cenu tak, aby maximalizoval zisk - bez ohledu na to, zda je jeho klientem stát nebo přímo lidé; kupodivu, státní zakázky jsou velmi často prodávány za ceny, které připadají normálním lidem vysoké a to i v případech, kdy se nejedná o korupci. Vysvětlení je poměrně jednoduché: cena je v konečném důsledku dána tím, co je druhá strana ochotna a schopna zaplatit. Státem řízené zdravotní systémy jsou ochotny a především schopny zaplatit soukromým dodavatelům více, než by tak bylo, pokud by se jednalo o vaše vlastní peníze. Jakoukoliv jen trochu monopolní výhodu tak dodavatelé dokážou využít na maximum. Paradoxně tak větší dotace do systému může vést pouze ke zvýšení cen a zisků dodavatelů bez významnějšího efektu na dodané množství.
Moderátor: Nebylo by lepší zaměřit hněv na farmaceutické společnosti, které stanovují tyto ceny a způsobují, že to stojí 30.000 liber na pacienta?
Dr. Johnatan Waxman, onkolog: Je mi líto, ale toto není chyba farmaceutických společností. Farmaceutické společnosti jsou zdrojem inovací v medicíně a zisk je hlavním motivem změny. Ve srovnání s tím nevzešlo z univerzitního a akademického výzkumu nic, co by vedlo k jakékoliv změně v tom, jak ošetřujeme pacienty. 2 nové léky byly vytvořeny při spolupráci akademiků a farmaceutických společností. Zisk je motivem změn.
Zajímavý závěr interview, zvláště s ohledem na tvrdé odmítání zisku ve zdravotnictví většinou naší politické scény.
